182 / Odsouzen (na doživotí?) do Holešovic

23.08.2021

Já vím, že bych se měl věnovat aktuálním událostem jako jsou afghánští uprchlíci nebo odposlouchávání ruských agentů bez prověrek na Hradě případně róbě Jitky Čvančarové při zahájení karlovarského filmového festivalu, pod níž prý chtěla propašovat dovnitř Alenu Schillerovou, která si na ministerstvu zapomněla pozvánku, ale já mám dnes radostnou osobní zvěst, s níž se vám musím svěřit. 

Po letech pekelcování po všelijakých podnájmech a pensionech jsem se totiž konečně dočkal bytu. A jako se prý vrah vrací na místo činu, mně jsou zřejmě doživotně přisouzeny Holešovice. 

To bylo tak. Coby jihočeská náplava jsem první pražské bydlení získal metodou kulový blesk, když jsem fiktivně vyměnil byt v Českých Velenicích za kutloch devadesátileté tety mé první ženy v Kamenické ulici. Pořád se připravovala na další válku, takže jsme ve skříních našli zásoby cukru, mouky a sirek. Těsně před listopadem 1989 nám nabídl tehdejší OPBH náhradní prostor, protože objekt měl být rekonstruován. Jelikož jsem si na tyhle končiny už zvyknul (naproti bydlel Jan Kraus a vedle Vašek Koubek), o Jiřím Černém v Čechovce či o Vláďovi Mišíkovi tehdy u Strossmayerova náměstí nemluvě, vybral jsem si jako idiot náhradu přímo naproti. 

Pochopitelně žádný stěhovák se se mnou nechtěl bavit, takže jsem hlavně knihy odtahal v krosně do nového působiště ve čtvrtém patře. Po čase činžák sakumprásk koupila jakási italská firma a rázně nás, obyvatele, vyplatila. Jak už se to v životě stává, měnil jsem potom ženy i kvartýry, až jsem se skoro po čtyřiceti letech vrátil nyní ob dům, zase tam, odkud jsem přišel. 

A že je ta naše Praha pěkně malá jako venkovská náves. Když jsem přebíral klíče od dámy z úřadu městské částí, pozorně se na mě zahleděla, ujistila se obligátní otázkou, jestli jsem to já, a představila se jako teta Jana Vodňanského. Kruh se uzavřel a já si zpívám Jevťovu ódu: "Vy, staré Holešovice, já vás mám rád, ze všech měst světa nejvíce, já vás mám rád!"

J. R. 23. 8. 2021