185 / Jsem v rauši z pěti dávek Opia

13.09.2021

Čilé nakladatelství dybbuk přišlo ve vší tichostí s vynikajícím nápadem. Oživilo památnou edici Květy poezie, ano, těch knížtiček do kapsy, která vycházela v Mladé frontě v letech 1958-2008 a přinesla 241 svazek, coby zřejmě nejstarší řada svého druhu.

Aby nebyli vydavatelé, manželé Šavrdovi, nařčeni z plagiátorství, vymysleli nový aktuální název Opium poezie. Dal jsem si pět prvních dávek a jsem v nádherném rauši. 

Titul Usmrceni liliemi připomíná zapadlou básnířku, prozaičku a dramatičku Růženu Jesenskou, kterou si přinejlepším čtenáři pletou s její neteří Milenou, jak v doslovu suše konstatuje editor Michal Jareš. A kdyby nenapsala nic jiného než truchlivou Cestu s erbenovskou postavou vdovce, který veze na trakaři rakev pro svou ženu, nebo nádhernou Chci písněmi tě zasypat, kterou si umím živě představit ve zhudebněném podání Marty Kubišové, vstoupila do dějin. 

Po ní vyšel v péči Roberta Jandy výbor z textů zmučeného divadelníka Antonina Artauda Cestou k Ciguri a připomenutí předčasně zemřelého hravě temného erotomana Karla Hynka Trhám broukovi nožičky, od něhož si milenci jistě rádi vypůjčí varování: "Přijdeme o všechny zuby, když se budeme takhle líbat." Stejně tak již neznámý je nymburský poeta, který tvořil pod jménem Jan z Wojkowicz a jehož kolekci Na smutném břehu snů přichystal Petr Adámek. Ledacos už vyvanulo, ale určitě ne unikátní báseň Hlemýžď.

Zatím poslední v Opiu poezie je svazeček Odvrácená strana zítřka cudného katolického autora Antonína Bartuška (opět pod dohledem Míchala Jareše). Jak už to u drog bývá, rád se stanu v tomto případě závislý na dalším odkrývání zbytečně zaprášených básnických rovů.

J. R. 13. 9. 2021