192 / Ten, který se vyhnul cestám, který jsou všem známý

01.11.2021

Letošní Dušičky na mě dolehly s mnohonásobnou intenzitou. 

Zemřel totiž Jiří Cerha a jako by mi odešel rodinný příslušník. 

Za jeho života bych si to netroufl napsat, protože by mě podezříval, že si z něj dělám legraci, ale teď už můžu. 

Dějiny naší populární hudby měly několik vynikajících a všestranných skladatelů. Jaroslava Ježka, Jiřího Šlitra, Jiřího Bulise, Petra Skoumala a - Jiřího Cerhu. S posledně jmenovanými jsem měl to štěstí poznat se osobně a jejich přátelství mi bylo darem. Jirku jsem poprvé nemohl přehlédnout ve sboru umrlců ze Svatební košile v semaforské skvělé Kytici, jak taky, takového plešatého vousatého věrozvěsta. 

Teprve o chvíli později jsem objevil soubor C&K Vocal, který s Ladislavem Kantorem založili, a vznikla láska na první pohled a poslech. Vyrůstal jsem s nimi jako začínající hudební kritik a pak už jsem se vždycky sám hlásil, abych směl do Melodie recenzovat jejich kongeniální představení Čas her, Balada o zemi či Krajiny duše, krajiny těl a pár desek, které jim směly vyjít. 

Kdyby jen ty perfektně sezpívané sbory, ale hlavně výmluvné Kantorovy generační texty, které přece pojednávaly o každém z nás, kdo jsme byli napůl děti a napůl dospělí, honili jsme vzdušné zámky kdesi pod hvězdami a chtěli se vyhnout cestám, který jsou všem známý. 

Vedle písničkářů ze Šafránu a hrstky rockových kapel se stal C&K Vocal zaručenou jistotou pevných uměleckých a občanských hodnot a zářícím majákem v husákovské normalizační tmě. Jiří už tehdy zhudebňoval nejen Kantorovy morality, ale bravurně světové básníky. A taky Rejžka. 

Vladimíra Justla někdy v roce 1984 ve Viole, kterou vedl, napadlo uvést pásmo Zasmušilý jinoch a rozpustilí dědečkové z mých básniček z prvních sbírek a konfrontovat je s absurdními limericky a nonsensy Edwarda Leara.

Jirka je pojal pestře, složil melodie melancholické i rozpustilé a pár let mi bylo ctí stát na pódiu s ním, s nedoceněnou Helenou Arnetovou, tak brzy zesnulou Ivanou Štréblovou, jejím nastávajícím, violoncellistou Vilémem Bernáčkem a s alternujícími pianisty Jiřím Šlupkou Svěrákem či Luborem Šonkou. Však se chlubím, že Cerhovu a mou píseň O smutné Karelgotě si Helena vybrala na své první album Všechno nebo nic. 

Další významná část Jiřího osobnosti, ten jeho nádherný zvučný, dramatický a plastický baryton a perfektní scat! A scénická muzika pro divadlo Labyrint nebo zdařilé ambiciózní žalmové skladby pro vernisáž výstavy Ivana Bukovského v terezínské Malé pevnosti a album Jeremiáš. 

Ano, důsledně se vyhýbal cestám, který jsou všem známý, a pochopil jsem, že po konci rodné skupiny, kdy její spoluzakladatel Ladislav šel sloužit vlasti na Hrad k Václavu Havlovi, našel azyl ve v mnohém spřízněném Spirituál kvintetu. 

S odkazem Jiřího Cerhy se média vyrovnala všelijak. Lidové noviny otiskly seriózní ohlédnutí Ondřeje Bezra a Jany Machalické. MF Dnes ani řádku. Její obludný šéfredaktor Jaroslav Plesl radši publikoval svůj velký rozhovor s tím dezorientovaným hovňouskem na penzi Klausem. Na ČT artu vytáhli aspoň Studio M z roku 1984 s moderátorem Alfrédem Strejčkem, natáčené ve sterilním prostředí Paláce kultury, kde byl C&K Vocal třetinový a věčná škoda, že v archivu nejsou záznamy jejich skvostných vystoupení ještě s Lubošem Pospíšilem. 

Co mi zbývá? Pokud mám teď někde obnovenou poslechovku, půlku pořadu lidem hraju a připomínám ty největší Jirkovy pecky, Generaci, Na kraji, Váhy, Spor srdce a těla, Kabaret Svět, Taktiku nebo Až k trávě..., a jsem šťastný, když na posluchačích vidím, jak to s pohnutím prožívají. 

Nech si všetci Jirku Cerhu zapamätajú a nikdy, nikdy na neho nezabudnú!

J. R. 1. 11. 2021