Díl čtvrtý čili PO CESTĚ

27.12.2020

Když jsme se se ženou rozhodli usídlit se ve Španělsku, museli jsme se tam nějak dostat - čímž se vracím k vyprávění. Dva a půl tisíce kilometrů na dálnicích není nic zajímavého, ale cestou v jižní Francii se nám stala příhoda, která za vyprávění stojí.

Jak víte, létal jsem léta letoucí nejdřív sám, a potom i s budoucí ženou Martou, do Španělska na býky.

Znovu odmítám cokoli mravně hodnotit nebo obhajovat, natož nechat se kádrovat. Tohle není nedělní škola pro anglické dívky z lepších rodin, ale vyprávění o Gringovi a jeho ženě, takto literárních postavách, které žijí ve Španělsku a na koridu chodí. S tím je třeba smířit se jako s faktem, že je Sherlock Holmes kokainista a hraje na housle a Phil Marlowe nenapravitelný alkoholik, závislý kuřák a hraje šachy. Kdo má něco proti narkomanům, alkoholikům, kuřákům a lidem, co chodí na býky, případně nesnáší housle nebo šachy, pročež Sherlock, Marlowe a Gringo jsou mu nesympatičtí, ať nečte Conana Doyla, Chandlera a ani Gringa - nikdo ho nenutí.

Tohle je vyprávění. Mým úkolem je popsat, jak co bylo, a jednou možná dojde i na býky a budu vám vyprávět, jak Manolo Escribano před našima očima za osm vteřin vykrvácel, nebo jak jsme s naší velikonoční cuadrillou, jejímiž členy byl Honza Švácha, který v autě plní funkci "Veselého Itala", v Seville osvobodili býka Orgullita z chovu Garcigrande, ale Orgullito se do roka zpátky doma na divokých pastvinách popral s jiným býkem a ten ho zabil. Možná jednou... Mravokárný essay si ale nechám na koledu. Zatím...

Mimochodem: Víte, kdo je ve Veselý Ital? Je to hodnost, důležitý člen posádky. Hemingway ve své poslední knize Nebezpečné Léto, jejíž děj se shodou okolností také odehrává při cestování po Španělsku za býky, napsal: "Chcete-li cestovat vesele, a to chcete, cestujte s veselými Italy."

Když někam jedete se skupinou lidí různého založení, zvyků, zájmů, vyznání a - pardon - názorů, takže cokoli hrozí nepříjemností, je třeba mít na palubě Veselého Itala.

V horském městě Ronda při teplotách kolem nuly zmoknete na kost, čvachtá vám v botách a šíleně vás zebou nohy. Ta či ona dáma ve střevíčkách, které jí navíc kloužou na mokrém dláždění, má už už na jazyku něco jako "kterého imbecilního kreténa napadl tenhle výlet". Mně, koho jiného, a já bych štěkl: "Mělas zůstat doma, když se neumíš ani oblíct, já tě nikam netahal, a ulevilo by se nám všem." Jenže ještě než k tomu dojde, Veselý Ital té dámě řekne třeba:

"Bál jsem se, že se mi budou ve Španělsku v botkách do hor potit nohy, ale zatím je to skvělý, takhle nám v autě nohy smrdět nemůžou, a tobě teprve ne," ta dáma přestane na chvíli otravovat. (Strávili jsme spolu v autě dva týdny, šest dospělých lidí, tak si to představte.) Například. Na takové věci je dobré mít v autě Veselého Itala a já odbočil, abych ten neznámý pojem vysvětlil.

Něco jiného je sbalit si do tlumoku tucet bílých košil, náhradní oblek, lakýrky a foukací harmoniku a odletět na dovolenou do jiné země slavit fiestas. A něco jiného odjet tam bydlet.

Náš sedmimístný mikrobus zvaný Bucefalos jsme nacpali po střechu - hlavně knihami a plzeňským pivem pro hosty, které se potom ve vedru neosvědčilo. Každému se z něj chce spát, když je horko, místo aby se osvěžil. Ale to jsme v tu chvíli nemohli vědět. Bedničky plzeňského jsme pak většinou rozdali španělským přátelům jako dárky.

Po Velikonocích roku 2016 cestou z Čech do nového bydliště na jihu Levante jsme Bucefala plného piva a knížek zaparkovali na periferii Arles, kde jsme si udělali třídenní zastávku, aby si šofér, tedy Martička zvaná pro pro tyto příležitosti Bucefalita, mohl odpočinout, a abychom si prohlédli kraj Camargue, kde žijí divocí býci, jiné plemeno než ve Španělsku, také autochtonní. Římské koloseum v hlavním městě za rohem od Vincentovy žluté kavárny už mělo výroční býčí slavnosti, velikonoční ferii, za sebou, ale měli jsme vstupenky na dvě výroční koridy ze svatodušního cyklu v sousedním Languedoku-Rousillonu - v Nîmes - s Poncem a Castellou.

I v Nîmes (odkud mimochodem pochází látka na vaše texasky a na býčí pláštěnky - je to látka "z Nîmes", "de Nîmes", vyslov "de nim", čili denim) pořádají koridy ve dva tisíce let starém římském koloseu. Jihofrancouzské býčí amfiteátry jsou nejstarší budovy na světě, snad kromě nějakých dosud neobjevených a nevykradených hrobek, které dodnes slouží svému původnímu účelu. Římská kolosea a v nich pořádané gladiátorské hry divoké býky znaly, přinejmenším podle Suetonia, i když se s nimi předvádělo nikoli umění, ale něco na způsob dovedností amerických rodeových kovbojů. Polámaných žeber a vymknutých údů je při tom dost, ne-li něco horšího, nově přibyvší keltští občané Římské říše si přišli na své.

Na trhu v Saintes-Maries-de-la-Mer, hlavním městě camargueyských mokřadů a divokých bílých mokřadových koní, jsme si koupili klobásu z divokého býka. Dlouho jsme potom neochutnali lepší, než jsme poznali řezníka a spisovatele Ramóna v Murcii, kam si jezdíme pro hovězí z bojových býků poražených v nedalekých murcijských amfiteátrech při koridách, jejichž jsme pravidelnými diváky. (My rádi víme, koho jíme, a že s ním bylo šetrně nakládáno, o čemž jsme měli právo se přesvědčit na vlastní oči.)

A já Martičce koupil kovbojský otvírací nůž, asi dvaceticentimetrový, zdobený kovanou cikádou, což je národní symbol Provence; takový, jaké nosí camargueyští kovbojové na bílých bachratých a ohromně přívětivých koních, kteří se ničeho nebojí, když honí černé divoké camargueyské býky. Martička ten nůž nosí v kabelce.

Když jdete ve Španělsku na býky, můžete si s sebou vzít, cokoli chcete. Dobré je vzít si nápoje - není žádný důvod platit v amfiteátru za plechovku piva cenu, za niž můžete mít litr dobrého vína, pokud víte, kam si pro něj jít. Nikdo vám donesené pití nesebere.

Já si nosím víno v koženém měchu - schopnost pít z měchu a nepobryndat se vás na tribuně býčího amfiteátru jednak uvede do společnosti jako máloco jiného - jste-li cizinec, španělští sousedé vám budou víno ze svých měchů nabízet a budou vás pozorovat, jak s ním naložíte, a když se pobryndáte, budou z toho mít náramnou legraci - i to je příležitost chovat se společensky a seznámit se. Když ne a vy dovedete na jeden zátah jejich měchu řádně ulehčit, natož když si nosíte měch svůj vlastní a dovedete z něj pít, zatleskají vám, je to skoro iniciační obřad, kvalifikuje vás to k přijetí do jakéhosi pomyslného exkluzívního klubu.

A pak: kožený vysmolený měch udělá i z průměrného vína dobré, z dobrého výborné, výbornému měch nevadí. Kůže dobře izoluje a na slunci víno vydrží svěží, a také se měch nemůže na kamenných stupních amfiteátru, kde jsou skleněné střepy nežádoucí, rozbít. Kdo nedovede pít z měchu, může si ovšem přinést víno ve skleněných lahvích, a v množství, které sám uzná za vhodné. Nejen že mu ho nikdo nesebere, ale nikoho ani nenapadne ptát se, co to nese. Nejsme na fotbale.

Martička nosí ten nůž - nikomu to nikdy nevadilo. Viděli jsme jednou partu diváků - bylo to v andaluském městečku Huéscar, která si na tribunu býčího amfiteátru na koridu přinesla celý jamón čili vepřovou kýtu, nasolenou a zrající, a k němu příslušný nůž zvaný jamonero, což je půlmetrový meč ostrý jako břitva. Nikdo jim ho nesebral.

Nám se jednou ve Valencii povedlo jít na koridu s celou polní kuchyní, kterou si Martička koupila za výhodnou cenu u staré tržnice. V úschovně zavazadel, kde jsme měli v úmyslu odložit si ji, byla příšerná fronta, koridu bychom nestihli, a tak šla polní kuchyně - chyběla jen lahev s propanbutanem - s námi. Diváci mi pomohli udělat místo pod lavicemi, aby se tam železářství vešlo, a to bylo celé. Nikomu to nevadilo a četníkům teprve ne.

Očekává se totiž samo sebou, že diváci koridy jsou slušní lidé, že nejsou agresívní, a tak neprocházíte žádnými bezpečnostními rámy, nikdo vám neprohrabává zavazadla, četníci neohmatávají ničí manželku a nikomu nic neberou. Ani tu šavli ne. Očekávání je to oprávněné: Výtržnosti natož bitky jako v Čechách na fotbale nejsou v býčích amfiteátrech k vidění, publikum je naopak náramně zdvořilé a pozorné, a tak není žádné policejní buzerace třeba. Ačkoli policie je ze zákona přítomna. Takhle jsme na to byli zvyklí.

Jít v Nîmes na býky bez vína bylo nemyslitelné. Jenže vývrtka, a my nenosíme švýcarák - Martička má ten obrovský provensálský navajo a já obyčejnou rybičku... -vývrtka byla kdesi v krabici s nezbytnými kuchyňskými drobnostmi hluboko v Bucefalových útrobách. Ve druhém-třetím krámku jsme tedy sehnali a pořídili předraženou lahev vína na naše poměry zbytečně luxusního, ale se šroubovacím uzávěrem.

A vypravili se do amfiteátru. Vyšlo slunce a vál příšerný mistrál, který hrozil koridu zkazit. Vítr a dav jsou nepřátelé matadora, ne býk, to je přítel, i když to neví.

Zapomněli jsme, že Francouzi mají po jednom z atentátů nějakých radikálních vyznavačů náboženství míru další ze svých výjimečných stavů, což teď mají pořád, jen ty výjimečné stavy pokaždé pojmenují jinak, aby nebylo legrační, že to, co má být výjimečné, je setrvalé. U amfiteátru nás čekaly ohrádky jako pro dobytek na jatkách nebo na letišti, kordon policajtů a bezpečnostní rámy.

Policajt nám drahou lahev sebral. A nesl ji do kontejneru na odpadky, který tam měli přistavený - kdepak, policajti jsou mazaní a počítají se vším...
"Jseš pitomej?" povídám tomu policajtovi.

"Vždyť je to drahý víno a zátka je neporušená, vidíš, ne? Čili výbušnina ani jed vevnitř být nemůžou. Seber mi ho, když musíš, ale nebuď idiot a nevyhazuj ho. Schovej si ho a vypijte si ho večer se ženou, je to drahý víno. Je to dárek pro tebe."

Četník byl překvapený. Na to, že mu kde kdo laje pitomců, musel být zvyklý, ale že tak činí v jeho zájmu, pro jeho prospěch, to nečekal. Odpověděl málem uctivě:

"Opravdu můžu říct, že je to dárek?"
"Samozřejmě. Jestli chceš, tak ti podepíšu příslušnej papír pro tvou žandarmerii, ať nemáš malér."

Četník - teď už nevím, jestli to nemotám, četník a policajt jsou dvě jiné věci, ale pro vyprávění je to jedno - slušně poděkoval a doopravdy si dal lahev stranou mezi osobní věci.

Přišel jsem o pití, ale měl jsem pocit malého vítězství. Mohl jsem beztrestně vynadat četníkovi, a v jazyce, který připomínal francouzštinu. Ne že bych uměl francouzsky, ale moje první žena byla Italka, já se pár slov naučil, a s užitím italské hudební terminologie, občasného slova francouzského z malířské terminologie, španělských výrazů odposlouchaných v býčích arénách a latinských slov, která každý zná, sestavil všeobecně srozumitelnou románskou hatmatilku, kterou jsem při cestování používal, dokud jsem nezačal mluvit španělsky. Když se u toho žvatlá a mňouká, vznikne z toho něco, čemu Francouz rozumí.

Zbaven proviantu měl jsem na tribuně žízeň, a tak jsem si jedno předražené pivo od poslíčka, který obchází tribuny s kbelíky plnými plechovek ve vodě s ledem, koupil. Mládenec vytáhl plastový pohár, žádný kelímek, ale hutné plastové nádobí, a jal se moje pivo otevírat. Řekl jsem mu slušně, že si neprosím přelévat pivo do té vázy, že bych si ho rád vypil z plechovky. A on že prý mi plechovku prodat nemůže, že kdybych ji po někom hodil, mohl bych mu rozbít hlavu.

"Já po tobě hodim tu tvojí vázu plnou piva, myslim. A až budeš mít hlavu rozbitou, můžeš meditovat, jestli by bejvalo nebylo lepší dát mi tu plechovku a dostat do palice lehkou hliníkovou pixlou. Můžeš mi vysvětlit, v čem je bezpečnější hodit po někom tu tvojí zbytnělou věc? Jaký je v tom rozdíl?" To už jsem, nezvyklý na takové jednání, měl doopravdy vztek a sám jsem se divil, na co na všechno si mozek v nouzi v cizím jazyce nevzpomene. Ono to někde v mozku je, jen přemýšlení brání, aby to samo od sebe vyhřezlo. V tomhle případě to tryskalo jak z kulometu. (Ale čím lépe mluvím španělsky, tím víc se tahle schopnost vytrácí - člověk se snaží říct všechno správně, moc přemýšlí, a neřekne nakonec nic.)

Mluvil jsem sice rychle, ale monotónně a potichu. V takových chvílích, když přestanu mluvit dramaticky a začnu mluvit potichu, říká moje žena, že je lepší se se mnou vůbec nebavit, protože začínám být nebezpečný. Totéž si zřejmě pomyslel i mládenec a usoudil, že bude oboustranně výhodnější dál mě nepokoušet. Když přestal být na vteřinu na dvě opařený, vyřešil hrozící konflikt šarmatně, po francouzsku, docela mile se usmál, podal mi požadovanou plechovku a pravil: "To je pravda. Ale nikomu to neříkej. Tohle dělám jen pro dobré přátele." Nu vida, odteď jsem byl dobrý přítel.

Ale otrávený jsem chvíli byl. Zvyklý na necivilizované, divoké, barbarské, tvrdé, ale vznešené, zdvořilé a přívětivé Španělsko, byl jsem vystaven kulturnímu obohacování, a jelikož se projevilo tím, že jsem přišel o drahé víno a nutili mě pít z odporné plastové věci, jsem si celkem jist, že takové kulturní obohacování se mi pranic nelíbí.

Ale nebyl jsem otrávený dlouho - jednak to nedovedu a pak: Obě koridy byly skvělé a nás čekaly brzy další dvě v květnovém Madridu. Tam si s sebou budeme moci vzít na tribunu pitiva, kolik budeme chtít a jakého budeme chtít.

Všeho do času. Levicovo-ultralevicová vláda za koronavirového nouzového stavu zavedla "vitální minimum", což je renta pro nelegální imigranty ze severní Afriky, kterou dostanou, aniž by museli prokazovat totožnost nebo svůj pobyt nejprve nějak legalizovat. Vyznavači náboženství míru samozřejmě reagují jako ovčáčtí psi na turecký med. Zatím to nejsou statisíce, ale Kanárské ostrovy, nárazníková zóna imigrační vlny, mají potíže. Nemají už imigranty kam dávat, i když ti na povel vrchnosti obsadili všechny hotely - turistický průmysl beztak za koronaviru stojí.

Brzy tu můžeme být stejně multikulturní jako Francouzi, obávám se. A jako v Praze, kde vás s lahví vína nepustí ani na blbý rock'n'rollový koncert - na fotbale jsem dlouho nebyl, ale tam vás snad nepustí ani se ztvrdlým rohlíkem. Multikulturní škola praví: někdo někoho trefí lahví do hlavy... Španělská škola říká: Kterého blbce by mohlo napadnout trefit někoho lahví do hlavy, je tu snad někdo takový? Jenže to přetrvá jenom tak dlouho, dokud se to nestane. A stát se to nutně musí.

Zatím Martička chodí s provensálským kovbojským kuchákem s cikádou v kabelce a kdyby to tak zůstalo, kdyby dál zůstalo oprávněné myslet si, že není důvod takové věci lidem brát při vstupu kamkoli, líbilo by se mi to.