Díl druhý čili CESTA

13.12.2020

Nevím už, kdo to řekl nebo napsal, ale mám to za všeobecně známou věc: Nikoli vy si vybíráte cestu, nýbrž cesta si vybírá vás. Mě si před patnácti lety vybrala tahle a už mě nenechala sejít.

Chci teď hlavně vysvětlit, jak k tomu došlo. Sám od sebe bych asi potřebu o tom vykládat neměl, jenže Gringo ve Španělsku je literární postava, tudíž instituce významná, a také se mě na to kde kdo ptá. Takže se můžu právem domnívat, že nějaký důvod pro vysvětlení tu je...

Váš Gringo pochází z kočovného kmene a je něco jako indián.

Můj strýc a kmotr pracoval často v jižní Francii, kde se seznámil s býčí kulturou, která je tam snad oblíbenější než ve Španělsku. Coby milovník zvířat pak chodil na koridu, kdykoli měl příležitost. Jako malý kluk jsem právě od něho slyšel o býcích poprvé, když o nich vyprávěl mé matce - mně ne, v našem kmeni se tehdy s dětmi nikdo nebavil, mohly leda tajně polouchat.

Jako suvenýr si přivezl pár plakátů, takových těch malovaných. Visely v chodbě jeho domu, a já, už jako školák, když jsem u něj nějaký čas bydlel, jsem kolem nich chodíval. Obdivoval jsem zvláštní dynamiku křivek a harmonii kompozic i výraznou křiklavě pestrou barevnost. Že je krev namalovaná červeně, mě nepřekvapovalo ani neuráželo. Nevím, jak vy, ale my indiáni někdy zabijeme králíka, husu nebo kachnu a sníme je (samozřejmě ne pečené na táborovém ohni, máme plynovou troubu a lahve s propanbutanem). Že je krev červená, pro nás šokující není.

Později, když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct, dostal jsem od dobré přítelkyně tehdy čerstvě vydanou Hemingwayovu knihu Smrt odpoledne - rozsáhlou reportáž o koridě. Hemingway ji vybavil svou sbírkou pohlednic a fotografií, které, ač černobílé, jen utvrdily staré dojmy. Společně s dárkyní jsme pak obdivovali vizuální působivost výtvarných kompozic (jakou taky jinou, že? To jsem řekl fakt učeně). Chtěl jsem býky namalovat - jsem také víkenový malíř, víte - ale nedovedu malovat jen podle fotografií, co neznám, co jsem nikdy neviděl. Musel jsem to nejprve vidět.

Chtěl jsem takový plakát namalovat také jako dárek pro toho strýce, který byl na počátku všeho, což jsem taky časem udělal, jenže než jsem mu ho stihl dát, ten strýc, stejně jako před ním Hemingway nebo vynálezce moderní koridy matador Juan Belmonte, když už nemohl žít jako muž, rozhodl se zemřít jako muž - a otevřel si stehenní tepnu.

Dlouho nebyl čas a peníze. Až když moje sestra pracovala ve Španělsku a měla moc práce, ale nikoho na hlídání synka v batolecím věku, takže mě úpěnlivě prosila, ať na dva týdny přijedu pomoci s hlídáním, odložil jsem všechno ostatní a odjel do Španělska. A poprvé šel na býky. Býci mě okouzlili napoprvé, jednak ta zvířata sama, ale i celý rituál. Taky jsem se bál, že se mi třeba zvedne žaludek, to si nemyslete. Četl jsem o tom a věděl jsem, že by měl, abych si mohl uchovávat iluzi o tom, jak správně civilizovaný a empatický občan jsem, jenže realita je jiná než představy. Kdo ji nezažil, nebude nikdy vědět, jestli jsou jeho představy k něčemu.

Vsuvka: Všimněte si, prosím, že zatím neříkám nic morálně hodnotícího, ani nemorálně nehodnotícího. Nechci a nebudu se na tomto místě o nic spořit ani nic obhajovat. Je to vyprávění. Stručně a jasně oznamuji: Výčitky svědomí z návštěvy koridy jsem já, milovník zvířat, stejně jako Karel Čapek nepocítil, nejspíš proto, že mám svobodu a nekomplikovanou smrt v boji, který ale lze vyhrát a život a svobodu uhájit, za vyšší hodnotu než jedinou možnou alternativu: falešný příslib bezbolestnosti celoživotního otroctví a nevyhnutelné popravy, před níž není úniku. Tím to pro mě pro tuto chvíli hasne, svůj postoj považuji za veskrze etický, a kdo tomu nerozumí, propouštím ho v míru a pokoji. O nápravu nestojím.

"Raději zemřít vestoje než žít na kolenou," četl jsem shodou okolností včera načmárané na zdi cestou na nákup. Pro někoho na tom něco je, jiný tomu ani trochu nerozumí. A to je celé.

Ale okouzlili mne nejen býci. Už při první cestě do baskického Bilbaa:

Vstupenku jsem koupil v býčí hospodě, kde se scházejí lidé od býků a překupníci. Přeprodej vstupenek, ze své podstaty kriminální činnost, je kupodivu ve Španělsku zcela legální řemeslo za podmínky, že si překupník nepřihodí víc než dvacet procent ceny vstupenky. Reventa se to jmenuje, doslova "přeprodej", což je také ta suma, kterou si překupník přihazuje.

Můj překupník byl starý snědý Bask s tváří zvrásněnou, jako jsou rozryté baskické jílovité kopce brázdami od věčných dešťů z Biskajského zálivu, ve světlé kostkované košili, přes ni šle, na hlavě bekovku, taky kostovanou, jen tmavou, a kouřil doutník.

Vysvětlil jsem mu klopotně, jaký lístek chci: slunce a stín do páté řady na neděli. Nabízel mi jiné vstupenky, mnohem levnější, na jiný den, cenově srovnatelné na jiné místo... ale já z mnoha praktických důvodů, které nemohl znát, musel trvat na svém.

Vytáhl tedy ze štůsku barevných lístků ten požadovaný a řekl cenu.

Podíval jsem se na vstupenku a vytištěná cena se shodovala s čátkou, o kterou si řekl. Bylo to pětačtyřicet eur a já měl tedy podle zákona zaplatit padesát čtyři, s reventou, ale Bask, jak uhnětený z jílu a vyřezávaný hrubým dlátem z tropického dřeva dohromady, chtěl těch pětačtyřicet.

"Zapomněl jste na svou reventu, pane."

"Nezapomněl. Ty jsi znalec a od těch já žádnou reventu nechci. My lidi od býků nevyděláváme jeden na druhém. Vyberu si to na nějakém turistovi."

K mylnému závěru - protože co já byl za znalce - ho dovedlo to, jak jsem trval na konkrétním dni a konkrétním místě a všechny "výhodné nabídky" odmítl, i když jsem mohl ušetřit. A tak mi přisoudil jakousi znalost, což mě v jeho očích povzneslo do jeho klanu, a tudíž si vydělaných devět eur nemohl, jak mu velela klanová čest, ode mne vzít. Řeknete, že překupnictví je nízký zločin a se slovem čest se nepojí... (A co se s ním pojí?) Nic jsem mu nevysvětloval.

Se španělskými překupníky jsem zadobře, vídáme se s mnohými před býčími amfiteátry, i když teď, kdy mám španělskou adresu, nakupuju vstupenky na internetu (do ciziny se lístky na býky neposílají). Zdravíváme se jako staří braši.

Nikdy se mi nestalo, aby překupník můj lístek prodal vyšší nabídce, když jsem zrovna neměl peníze, nikdy se nestalo, aby nazítří při smluvené schůzce zvedl cenu dojednanou včera, protože od včerejška se vyprodalo a vstupné šlo nahoru. Nikdy jsem se nesetkal s falešnou vstupenkou a nikdy jsem neplatil víc, než je legální reventa, a většinou ani to ne.

Překupník v pražké Lucerně po mě chtěl za lístek na Berryho za tři stovky tři tisíce...

"Býčí zápasy jsou jediné umění, kde je stupeň dokonalosti ponechán zápasníkově cti," napsal Hemingway ve Smrti odpoledne a nechytejte mě za slovo, cituju z paměti. "Čest zápasníka s býky je pro koridu stejně nezbytná jako dobří býci... V tom slově pundonor se kromě cti samé skrývá poctivost, statečnost i sebeúcta... Přísahám, že čest je ve Španělsku něco stejně konkrétního jako voda, víno nebo olivový olej. I ten nejnepoctivější Španěl musí nějakou čest mít."

Ve Španělsku a v býčí kultuře obzvlášť jsem se setkal s mnohem působivějšími ukázkami toho, co to pundonor je - o tom někdy jindy, až si zvyknete, že o těch nehumánních býcích mluvím často a rád. Ale tohle byla první zkušenost. "Kdybych si mohl vybrat, tady bych chtěl žít, a ne někde, kde se tě tak často pokouší přechytračit i přítel..." říkal jsem si pod dojmem podobných situací (a o býcích časem přestal uvažovat jen jako výtvarník a člověk uměnímilovný).

Pundonor je další důvod, proč jsem tady - vedle té zvláštní kombinace, o níž jsem mluvil minule, totiž kombinace taktu a zdvořilosti s upřímnou uvolněností, která se samozřejmě projevuje mnohem významnějšími věcmi, než jen neformální - řekněme - mluvou (na sprosťárnu jsem vás chtěl jen nalákat, jinak byste to nečetli). Důvod asi významnější.

Vracel jsem se pak do Španělska na býky rok co rok, na delší a delší dobu, až jsem tu zůstal. Moje žena si naštěstí Španělsko i býky zamilovala při první návštěvě a sama mne pak přemlouvala. A tak jsme tady. Vyřídili jsme otázku, jak jsme se sem dostali, příště už snad budeme aktuálnější.

Nechci vzbudit naivní dojem, že ve Španělsku nikdo nelže, nikdo se vás nepokusí oblafnout, na šejdíře nenarazíte... To by nebyla pravda. Záleží jen na frekvenci, a ta je různá.

Na šejdíře narazíte, a jakého. Například nevím, jak jde moje vyprávění dohromady s tímhle: Současný španělský premiér, socialista, se před volbami v televizi pateticky dušoval, že do koalice s komunistickou a krajní levicí nikdy nevstoupí. Prý by ho komunista ve vládě připravil o spánek a Španělsko by nemohlo spát s ním. Načež byl zvolen, uplynuly jen desítky hodin a šéf konglomerátu ultralevicových a komunistických stran byl nejen ve vládní koalici, ale místopředsedou vlády...

Já tomu říkám podvod. Nemyslím si, že to Španělé nechali bez povšimnutí. Doufám.