Díl dvanáctý čili NEJKRATŠÍ VYPRÁVĚNÍ O KRIZI A PROSTITUCI

11.04.2021

Španělé mají jiný způsob, jak vycházet s krizemi, než jak to děláme my.

Když byla v letech 2008-2009 na vrcholu ta předposlední krize, noviny sice psaly hrůzostrašné zprávy o tom, jak se Španělsko hroutí, a jak příšerně kleslo támhleto a vzrostlo tůhleto, ale když jsem přijel na býky, nikdo se nikde nehroutil a krize nebyla podle ničeho poznat.

Byla to krize bank, stavebních firem, a levicových politiků - ti dovedou zemi ke krizi vždycky a naprosto spolehlivě. Hlavně těch, protože každý druhý práceschopný chlap byl bez práce a politici pomalu ale jistě neměli co a komu krást. Ale nebyla to krize lidí.

Španělé, obyčejní Španělé, které známe z ulic, z tribun býčích amfiteátrů, anebo prostě přes zeď našeho domku, staví proti každé krizi prakticky neporazitelnou zbraň. Solidaritu, soucit a důvěru. Přísahám, že ta slova tu označují hmatatelné věci. Kurevsky hmatatelné, když vám chybí na pivo...

Když jsem v krizových letech, tehdy ještě bez Martity, přijel slavit tam či onam fiestas, Španělé slavili úplně stejně, jako každý jiný rok, kroje nebyly šedivější, býci nebyli menší, ohňostroje nebyly kratší a lacinější, pouliční dechovky nebyly méně hlučné, miliardy barevných žároviček nesvítily méně barevně, mše nebyla ošizená, k nohám Panny Marie se nesložilo méně květin, obří kašírované sochy ve Valencii o velikosti několikapatrových domů, velmi nákladné, které se staví jen a jen pro to, aby se na svatého Josefa podpálily, nebyly lacinější (pozn.: Staví si je uliční klany, vybírají na ně celý rok, jejich zhotovení zadávají věhlasným výtvarníkům, a soutěží se pak o nejpěknější sochu a nejparádnější oheň - je to největší atrakce vedle býků a ohňostrojů svatojosefských fiestas), vína, koňaku a anýzovky se vypilo jako vždycky tolik, kolik se do vás vejde, a víc. 

Na ulicích Španělé žádnou krizi neměli.

Kde kdo přišel o práci a tudíž o střechu nad hlavou, protože nemohl splácet hypotéku. No a co. Tak šel bydlet k ségře, bráchovi... Vrátil se do rodné vsi pomáhat tátovi v hospodářství... Co má bejt, jako? Beztak po tom víceméně toužil, byl to leda důvod dát si o skleničku víc. Na býky nemuselo zbýt, ti jsou drazí, ale na džbánek vína je vždycky. Vždyť to tu roste jako plevel. Tak co.

"Žít se musí," řekl nezaměstnaný piják, když nesl sklenici k ústům, místo přípitku.

Byla to ukázka slabosti politiků, makroekonomické ukazatele a řezanka z kopru byly opravdu skoro totéž, a síly a bohatství společnosti, jíž to bylo úplně a krajcvajc jedno. Že zkrachuje nějaký bankéř - a co má bejt? Kvůli tomu se nenapiju? HDP si tak jako tak neukousnete, ať je jakékoli, to se vás netýká, to se týká pana premiéra...

Že jsou Španělé velmi klanoví, už jsem vám říkal, a soudržnost a solidarita uvnitř klanu jsou nezničitelné. Což je dojemné, každá krize tu má lehčí průběh, ale umí to mít svou velmi temnou stránku. Občas to hraničí s kastovnictvím a mafianismem. Ale o tom vám povyprávím jindy. Teď o jednom španělském způsobu řešení krizí:

U nás na pobřeží v Levantě žije hodně lidí z lázeňských hostů. Do jednoho malého městečka, do takového, jako je Guardamar del Segura, v jehož katastru máme domov, na vrcholu sezony přišly strašné bouřky a deště a bylo po sezoně. Všichni se zavřeli doma, trvalo to mnoho dnů, městečko se vylidnilo a proměnilo v pustinu.

Všichni přišli o výdělky, pak jim došly peníze a žili na dluh. Nebylo do čeho píchnout, ani vyplout na moře za rybolovem a nakrmit děti se nedalo. Dluhy rostly.

Tu do městečka přijel milionář. Chtěl se ubytovat v malém hotelu. V prvním pokoji, který mu hostinský nabídl, se mu nelíbilo, nicméně vytáhl jako zálohu bankovku s mnoha nulami, položil ji na stolek, a že si půjde vybrat jiný pokoj.

Hoteliér, když osaměl, popadl bankovku, co mu ještě neříkala pane, a běžel ke svému řezníkovi zaplatit dluh, který u něj měl za vepřové maso pro těch pár hostů, co mu zbylo.

Nadšený řezník bankovku sebral a běžel do mlýna zaplatit dluh za šrot, který bral od mlynáře pro svá prasata - na dluh.

Jakmile měl mlynář bankovku, běžel za prostitutkou, která za časů krize dávala na dluh, aby jí zaplatil zase svůj dloužek.

Když měla prostitutka peníze, běžela do hotelu a bankovku dala hoteliérovi, aby zaplatila, co dlužila ona jemu za pronájem svého pracoviště.

V tu chvíli se vrátil milionář z obhlídky a řekl, že se mu žádný pokoj nelíbí, a že se ubytuje jinde.

Hoteliér mu vrátil peníze.

Brzo pak přestalo pršet.