Díl jedenáctý čili O RODNÉ HROUDĚ: PÁCHNOUCÍ SÝR, KMÍN A MUŠKÁT

21.03.2021

Jak už Gringo zmínil, pochází z malého kočovného kmene, a co je jeho rodná hrouda, to neví. Je někde v Evropě a je pohyblivá jako Velikonoce - které vám ostatně přejeme co nejpěknější, letos budou speciální, protože oslava Ježíšova zmrtvýchvstání vychází na moje narozeniny a já se jmenuju křestním jménem René, což znamená "znovuzrozený"... Zvláštní Velikonoce...

Gringo ostatně ani neví, jak přesně rodná hrouda vypadá, viděl ji dávno, a netuší ani, co to vlastně ve skutečnosti je, z čeho to je uplácané a jak to funguje, co to dělá. Přesunem trvalé adresy odněkud, kde tomu Češi (a to je Gringo v mnoha ohledech jakbysmet, i když na první pohled byste ho řadili spíš někam k Vercingetorixovi nebo Gavrochovi než k Bivojovi a Švejkovi, ale to je jen zevnějšek)... přesunem trvalé adresy odněkud, kde tomu Češi říkají "vlast", někam, čemu říkají "cizina", Gringo dostal báječnou příležitost zamyslet se nad tím. Je-li rodná hrouda a vlast totéž, pak se na ni může podívat s odstupem, z nadhledu, a říct, co vidí.

Nechme tedy mluvit Gringa.
Vlast nemám a těm, kteří ji mají, upřímně závidím. Když se odněkud z vyprahlých hor vracíme do zelené pobřežní nížiny Valencie, cítím se "doma" víc než jinde, protože v bezpečí a mezi svými, s nimiž sdílím kulturu a zvyky, slavím stejné svátky, dojímají nás stejné věci, pro stejné věci se umíme nadchnout, jazyk ještě drhne, ale lepší se to a Sněhurka říká, že dovedu naprosto okouzlujícím způsobem nadávat, úplně španělsky, na správných místech a správnými slovy, takže často není poznat, odkud jsem, ačkoli ve skutečnosti mluvím pořád dost špatně. Ale to je tak všechno, a pak - ve Valencii jsem se nenarodil. To nemůže být ono.

"Ale když se blížíte k Praze a vidíš siluetu Hradčan, tak se srdíčkem to něco dělá, ne?" ptal se mě Johnny, bubeník naší folk-punkové (nezaměnovat s Volksbank!) partičky.
Bohužel nedělá. Chtěl bych, aby něco dělalo, cítím se o city spojené s vlastenectvím neprávem ochuzený, ale nedělá. Jsem schopen říci nanejvýš "támhle v tom okně jsem měl kancelář".

Oh Lord, why have you forsaken me? Nestaral jsem se o svou zahrádku a to mám za to.

Zjevný handicap má ale svou kladnou stránku. Mohu si zřídit domov, kde se mi zlíbí, ačkoli škarohlídi mi prorokují, že nebudu mít nikdy žádný. Není to tak. Mým domovem je Země celá. Jsem v tomto ohledu "typ Voskovec" (mám domov tam, kde si pověsím klobouk), nikoli "typ Werich" (ten měl domov tam, kde hrál kuličky). Výstižně řečeno. Já hrál kuličky po celé Evropě.

Druhá výhoda spočívá v tom, že mohu energii emoce spojené s pohledem na rodnou hroudu přesunout na cokoli jiného, třeba spojeného s tou vlastí. Chtěl jsem říct "s bývalou vlastí", jenže to nejde, vlast buď je, nebo není, a je-li, je jednou pro vždy. Bývalá vlast je jako bývalá matka - je to nesmysl. Aspoň vidíte, jak jsem v těchhle věcech dokonale zmatený.

Teď jde o to, co by to něco, k čemu své city, ty vyhrazené u bělochů vlastenectví, upneme, mělo být. Na svobodné vůli to záleží jen malým dílem, protože hlavně rozhoduje zvyk, výchova, zkušenost a naturel, který si člověk nevybral - mohl ho leda korigovat. A něco iracionálního, tajemného, co nám uniklo...

My si mysleli, že to něco českého, bez čeho se neobejdeme, a hlavně naši hosté (náš dům funguje jako malý hostel - bez obav, máme na to papíry, jsme součást valencijského turistického průmyslu, a naše výdělky nepřekračují hranici daňové povinnosti, takže pá pá, pane Babiš)... to, bez čeho se my Češi neobejdeme, je plzeňské pivo.

Jenže spletli jsme se. V subtropech plzeňské vůbec neúčinkuje. Namísto aby osvěžilo, každého v horku uspí, protože je sice alkoholem slabé, ale silně chmelené a tudíž sedatívní. V horku je to smrtící.

Bucefalos byl bedýnkama s plzeňským, když jsme se stěhovali, narvaný po střechu, takže Bucefalita neviděla do zpětného zrcátka, ale pak jsme ho tu rozdávali Španělům a Angličanům, protože z našich českých klientů včetně pravověrných pivařů je nikdo nechtěl.

Všude se má pít to, co tam vyrostlo. Víno, které pijeme, tu Iberokeltové - a jsou to pořád stejní Iberokeltové, se Španělem nejde pohnout, zatím to nedokázal nikdo, ani Římané, ani Němci, ani Napoleon - dělají skoro tři tisíce let. Jistě vědí proč, nejsou pitomí. Není žádný důvod myslet si, že vím něco líp a poručím větru dešti. To víno vás obveselí, rozohní, pivo uspí - a to nikdo nechce. K Tygrovi ke "svému" stolu (mám místo u téhož, kde sedával starý mistr Deyl) ovšem kdykoli zaskočím s nadšením, až budu v Praze, na snídani k Jelínkům, nic nechutá ke snídani lépe než talián a plzeňské od Jelínků, ale nejsem v Praze a tady to pivu nesvědčí. Tady piju víno Alexandra Velikého a je to stejně dobrá snídaně.

O tom, jak jsme se sem dostali a proč, už bylo hodně řečeno - oba milujeme zvířata, jsme nadšení pejskaři, chovatelé koček a já koňák, a jeli jsme hlavně za býky, nejkrásnějšími zvířaty na Zemi, pomoci chránit jejich svobodu a důstojnou smrt - jsme nepřátelé velkochovů a jatečních linek.

Jenže nebylo by to možné, kdyby mi Bůh nedopřál ženu, která věc vlastenectví chápe dost podobně jako já. Má domov tam, kde jsem si pověsil klobouk. Jinak by to nešlo.

Měl jsem to štěstí, že Martita, než jsme se poznali, milovala Itálii a jezdívala na dovolené tam. Jenže milovala Itálii vysněnou, ideální, s uřvanou Horalkou a Marcellem na vespě, se šňůrami sušícího se prádla přes ulici, s nedostavěnou poválečnou periférií, kde žije Cabiria, kam přijel Zampanò trhat řetěz a kde je bláznovi smutno.

Měl jsem v Bologni oblíbenou pivnici, Osteria del Sol se jmenuje, protože má skleněnou střechu a jde tam sluneční světlo, a když jsem si ji s pomocí místních znalců - starších, z vrstevníků o ní nevěděl nikdo - objevil, býval jsem tam jediným pravidelným hostem. Spřátelili jsme se s výčepním, on tvrdil, že hned poznal, odkud jsem, protože se podobám Dubčekovi - ten býval hostem taky.

Tam bývala Itálie, se zaprášeným tanečním sálem, starým kulečníkem, velkými hodinami nad mosazným výčepem, prkýnky z bedniček od vína vyleštěnými černými saky starých italských pijáků jak zrcátka, s hlučným hospodským zapomenutým v samotě opuštěného výčepu, který se kamarádil s Dubčekem, na což byl náležitě pyšný a miloval Čechoslováky, kde se nerozsvěcelo, protože pro jednoho hosta to nemá cenu, a člověk si mohl nechávat nosit džbánky vín a pozorovat hvězdy. Tam byla Itálie a tam jsem chtěl Martičku vzít.

Nevzal. Ze Sluneční vinárny je trapné muzeum pro turisty se superdrahým menu (jídávalo se tam zadarmo, co si kdo přinesl), kam se musíte rezervovat na internetu bůhvíkolik týdnů předem. Stejně jako Clauserie de Lilas v Latinské čtvrti, kde Hemingway napsal "Nahoře v Michiganu", usoudil jsem, a kde jsem ještě stihl vypít pastis za pakatel u téhož mramorového stolku a s pomocí milého číšníka, který mluvil anglicky, ukrást pro kamarádku, která milovala Paříž, firemní popelník. Tak to je teď taky muzeum - s mosaznými cedulkami nad stolky s informací, který spisovatel a herec u nich seděl, za což náležitě platíte...

"Taková Itálie, jakou máš ráda, už neexistuje," řekl jsem Martitě, "ale jestli chceš vidět opravdovou Itálii, jaká se dá vidět už leda ve filmu, pojeď se mnou do Španělska, tam ještě je."

"Neber mi Itálii, Itálie je boží," řekla žena.
"Nic ti neberu, nemáš srovnání. Pojeď se mnou a posoudíš sama. Vyfotíš mi aspoň býky, já je vyfotit nedovedu." Marta je skvělá a svérázná fotografka, jak víte.

Žena se zamilovala okamžitě, do býků, do vína, do moře, do chobotnice, kterou dovedu připravit na několik způsobů, do lidí, kteří jsou upřímněji bezprostřední než Italové, ale méně dotěrní a ne tak hluční, líbilo se jí prostě všechno, a hned mě prosila, ať koupím támhleten dům, že se sem chce odstěhovat.

Vybrala si, blázínek, zdánlivě skromný domek - na jedné z nejdražších pláží ve Středomoří, tam, kde je ta Heminwayova předražená restaurace La Pepica, hned vedle... To pochopitelně nešlo, museli jsme mířit o něco - o podstatný kus - níž... Ale stěhování samotné nebyla potíž, sama to chtěla, našla ve Španělsku vysněnou Itálii a jako bonus navíc ještě býky, jimž zcela propadla a rozumí jako málokdo.

Martička přitom pochází z jiného - usedlého a civilizovaného - kmene, je sudetská Češka, miluje Máchu, husitské Litoměřice i vesnici Pokratice, odkud je loupežník Babinský, hluboce ji dojímají příběhy z Terezína, odkud pocházel její otec... je vlastenka v nejlepším významu toho slova, a ačkoli to nebyla její původní profese, naučila se česky tak, že by mohla tři čtvrtiny českých novinářů krákat za uši (a taky to v duchu dělá, mě i ve skutečnosti), nic jí nechybí. Ale nepřehání to.

Nebýt jí, mohl jsem se stěhovat leda mezi Smíchovem a Libní, platit šílené peníze za letenky na býky, a nemusel jsem se zamýšlet o rodné hroudě, což byla každodennost, v mém případě sice ne fádní, ale přece jen každodennost. Co máte, si většinou uvědomíte, až když o to přijdete. Často zjistíte, že to byla iluze...

A my přišli hned zkraje o závislost na plzeňském pivu. To byla iluze.

Ale dostali jsme další příležitost prověřit jiné.

Jedna z nejčastějších otázek, kterou nám čeští klienti, kteří se buď rekrutují z řad přátel, anebo se jimi většinou stali, protože u nás je dobře a ceny jsou vlídné, a tak jezdí pravidelně, zní: "Co nezbytného vám máme z Čech přivézt?"

Plzeňské selhalo. Bylo nám nezbytností v Čechách, ne tady.

Co jiného?

S hrůzou jsme zjistili, že v Čechách skoro nic nezbytného, k čemu bychom trpěli nějakým zvláštním citem nebo zálibou, není... Chybí mi přátelé ve zbrani, moje dvojče z jiné matky George a bubeník Johnny, ale to je něco jiného, ti za mnou mohou přijet, a já za nimi.

Chybělo nám kyselé zelí. Ale to si umíme vyrobit.

Chyběla mi kremžská hořčice, podle mého nejlepší hořčice na světě kromě té, kterou s Martičkou vyrábíme sami, ale dá se koupit anglická celozrnná, která je skoro stejná. Než jsem na ni kápl, musel mi George vozit letadlem kremžskou ve stomililitrových lahvičkách a la ley, ne něž napsal "šampón", "pěna na holení", "pasta na zuby" a tak... Teď už nemusí.

Martičce chyběl černý chleba. Až zjistila, že ho tu pečou taky, sice trochu dražší, ale jednou za čas si ho dovolit můžeme.

Od chvíle, co jsme ochutnali koňak, nechybí nám fernet, a od chvíle, co jsme ochutnali pravé maso, české uzeniny (pokud nemáte domácí zdroje) považujeme za nepoživatelné...
Básně noci. Ty mi chyběly.

Nechal jsem si je poslat, poslal mi je náš laskavý (a výtečný) pisálek Lukáš.
O mou rodnou hroudu se nejspíš tahají Podivuhodný kouzelník a Neznámá ze Seiny. A ta, co Přišla, přijíti musila, dávno již tušená... Pozdě k ránu... ale tu mám vždycky s sebou ať chci nebo ne.

Ale taky je někde tam, kam jemně došlápla Dylanova prostitutka, když vykročila z písničkářova života oknem zpátky na ulici do reálného světa, a ten, kdo u toho nebyl, jsem byl já... Tam se cítím dobře, jako cukr a pepř.

Moje představa posmrtného Ráje - představa Ráje by mohla mít k rodné hroudě blízko, ne? Muž pochází odtamtud, kde se rozhodl zemřít... - se podobá té Hemingwayově - jeho nebe vypadalo jako býčí amfiteátr, za jehož zdí tekl pstruhový potok, čili zhruba jako město Ronda, moje nebe je totéž, jen místo zurčení potoka za zdí burácí mořský příboj. Čili mám na výběr, moje nebe může vypadat jako Alicante, Valencie, Málaga, Granada... Hradčany tam nejsou. Představa Ráje mi v pátrání po rodné hroudě nepomůže.
Je to složité...


Ale přece je tu něco českého, co se nás drží jako... co k nám lne jako... no prostě lne!!!

Kmín! Dovezte český kmín! Španělé používají jen římský, a ten je dobrý do kde čeho, ale kachna nebo bůček s římským kmínem... to nejde, to leda pokazíte!

Muškátový květ! Dovezte muškátový květ, Španělé používají jenom oříšek. Je to sice většinou dostatečná náhrada, ale do rybí polévky je lepší květ.

A sýr! Španělé sice mají sýrovou kulturu, a skvostnou, ale neznámou, protože nedělají kolem všeho tyjátr jako Francouzi a Italové, a starý kozí manchego je balzám, ale neznají měkký zrající sýr. Potřebujeme weisslacker čili pravého pivasa (pochází z Bavorska, ale jak se podává, na to přišli v Praze U kocoura a proslavili U tygra - recept jsme otiskli v prvním díle Lukášova opusu "Kde pijí múzy") a romadur.

A to je esence našeho češství, skladba naší české duše, podstata našeho vlastenectví, z toho je uplácaná naše rodná hrouda: Ne z piva, Hradčan a Ledecké, ale ze smradlavého sýru, kmínu a muškátu...

Asi to tak nemělo být, asi nejsme výstavní vlastenci, ale zato jsme opravdoví - a tyhle tři věci, prosím vás, přivezte.