Díl patnáctý čili FENYKLOVÉ POLE

06.09.2021

Co je na Fenyklovém poli zvláštního? Nic, až na to, že dvakrát sehrálo významnou roli v dějinách lidské civilizace. Jednou tam byla odražena masívní imigrační vlna z Blízkého východu - řeklo by se dnešním jazykem - a tak uhájena myšlenka evropské demokracie, ale to bylo až mnohem později. Což ovšem každý ví...

 Charles-André van Loo (1705-1765); Theseus přivádí Marathonského býka (detail)
Charles-André van Loo (1705-1765); Theseus přivádí Marathonského býka (detail)

Fenyklová pole dávno před tím dala světu prvního arénního býka, kterého známe jménem. Což se vám může jevit tím méně významným, co už ale...
Nu a ta pole zrodila také první toreros, profesionály býčích arén, které dovedeme pojmenovat. Budete se divit, kdo to je, protože je znáte.

A znáte je dobře, z mnoha filmů, seriálů a známých nebo populárních vyobrazení. Přinejmenším jeden ze dvou mužů, o nichž bude řeč, pronikl do popkultury jako málokdo a jmenuje se po něm kde co od lepidla po tvrdý salám. Ale znáte je v úplně jiných souvislostech. Většinou jsou vám sympatičtí, máte je rádi, a pro někoho jsou podnes vzorem hrdinů a všech ctností. Že jsou to také nejstarší torerové, to by vás nenapadlo, pokud nejste znalci.

Mě, Gringa, to napadlo. To už tak bývá, že když vyrůstáte v nějakém civilizačním okruhu, osvojíte si tam jistou sumu obvyklých znalostí - pokud nejste úplný tupec. Nu a pak se stanete Gringem a dejme tomu, že vás baví studovat dosud nepoznanou kulturu jiného civilizačního okruhu. (Nemusí, nejste Gringo a třeba máte pocit, že už všechno víte.) Nu a pak můžete dávat ty původní znalosti dohromady s těmi nově získanými do překvapivých souvislostí.

To, že teď půjdete volit, a že vám nemůže jen tak vládnout autokratický orientální diktátor (jakkoli se snaží), protože jste v Evropě a ne v Asii (a opravdu ještě jste?), vzešlo na témže Fenyklovém poli jako korida - to je nadsazené jenom trošku, protože tehdy se tomu ještě korida neříkalo, zbytek sedí.

Je to náhoda, že demokracie a korida mají stejné rodiště? Nejspíš.

Nejstarší záznamy o střetu pěšího člověka s divokým turem z evropské variety pratura, což bylo původně dílem sportovní klání (nejstarší doložený sport, troufám si tvrdit) a dílem ritualizovaná porážka divokého tura, jsou mnohem starší, než by jeden řekl.

Podle nejstarších záznamů se to seběhlo takhle:

Jeden divoký býk se v dobách, kdy ještě pastviny nebyly ohrazené, oddělil od stáda a rozhodl se žít samotářsky v okolí jednoho provinčního hlavního města. Ve stádu jsou býci docela klidní - protože sebevědomí a spokojení, a tedy i docela ovladatelní, ale samotář je strašně nebezpečné zvíře, nevypočitatelné a agresívní. Býk devastoval zemědělcům úrodu a napadal a zabíjel náhodné kolemjdoucí. Terorizoval k nesnesení celé široké okolí hlavního města provincie.

A tak jeden z lokálních vládců najal jednoho odvážného muže, aby býkovu řádění učinil přítrž. Ten muž se živil jako námezdní žoldnéř a všeuměl a měl už jistý věhlas.

Lokální vláda muži nabídla ozbrojenou pomoc, ale on z hrdosti odmítl a šel na býka sám.

Zvítězil nad ním a legenda praví, že to provedl holýma rukama, ale vyobrazení nejdobovější, jaká mohou být (vznikla ovšem později až na základě vyprávění) svědčí o něčem jiném: Úplně holé ruce neměl, měl podle všeho něco jako indiánsko-kovbojský nástroj bolas - čili zpola vrhací zbraň sestávající z lana a závaží. Jím se mu podařilo znehybnit nejprve zadní nohy zvířete, pak teprve se - s lanem pořád v ruce - vrhnul šikovně mezi rohy býka, aby navlékl další smyčku lana na jeho přední nohy a znehybnil ho tak úplně.

Vynález zbraně je připisovaný jihoamerickým indiánům, ale tenhle "toreador" zřejmě použil něco velmi podobného dávno před objevením Ameriky. Etika býčích zápasů se ovšem vyvíjela a dnes býka spoutat nikdo nesmí.

Býkovi byla udělena milost, španělsky indulto. Čili první bojový býk, kterého známe, je současně také první omilostněný. Byl na přání vladaře přemístěn z provincie na dosud nepotřebné divoké louky nedaleko hlavního města. Ta pole tehdy nikdo na nic nepotřeboval a věhlasnými se stala až mnohem později. Tam se v klidu a míru nikým nerušen dožil úplné dospělosti, ve své samotě si užil vrchol sil, načež jej čekalo už jen chřadnutí a smrt stářím.

Několik let po první události si ale na býka znovu vzpomněli: Při příležitosti oslavy náboženského svátku na královském dvoře v hlavním městě. Naprostou většinou se korida při příležitosti církevních svátků pořádá dodnes. Rozdíl je jen v tom, že dnes už milost platí jednou provždy.

Jiný válečník a "torero" v jedné osobě tedy býka přivedl z jeho polí k oslavám na královský dvůr.

Je jisté, že použil torerskou techniku užívanou dosud - musel navázat býkův pohyb na pohyb nějakého náčiní, možná už tehdy své pláštěnky, a pak na pohyb koně. To je díky býkově agresivitě možné, býkovu útočnost lze využít a usměrnit, odvést tak býka žádoucím směrem. Jinak to udělat nejde, osmisetkilového až tunového přestárlého plemeníka, živou a smrtelně nebezpečnou živou váhu, si nehodíte jen tak přes rameno, ať jste sebesilnější. A z býkova domova v divočině na královský dvůr to bylo kolem čtyřiceti kilometrů...

Čili ten muž musel použít techniku současných vaqueros - to jsou kovbojové, umění garochistas - to jsou vaqueros vyzbrojení dlouhou tupou holí, kterou mimo jiné používají jako vějičku k usměrňování býkova pohybu, nebo dovednosti rejoneadores, což jsou současní jízdní toreros, kteří jsou schopní navázat býkův útok na pohyb koně a s býkem tak celkem spolehlivě manipulovat.

Prameny blízké té době se o tom nezmiňují, ale jinak býka na čtyřicet kilometrů odvést nelze, a i tohle muselo být bez použití stáda cvičených volů a kooperace několika jezdců krajně obtížné, namáhavé a nebezpečné. Přičemž nevíme jistě, zda to dotyčný borec doopravdy zvládl sám, záznamy se ztrácejí v mlhách minulosti.

Nu a jakmile měl starodávný torero býka na královském dvoře, tam jej při zmíněné nábožensky motivované oslavě, před zraky panovníka a diváků, sám, chladnou zbraní, nespoutaného a strašlivě ozbrojeného, slavnostně porazil v boji jeden na jednoho.

Po nezbytných náboženských obětech a rituálech, tehdy obvyklých, dvořané býka snědli.

Ten býk se jmenoval Fenyklový, protože to pole, které mu bylo dáno do užívání, se jmenovalo také tak, jak bylo řečeno. Podle nedaleké vesnice téhož jména: Fenyklové pole.

Což víte, aniž víte, že to víte, protože po tom poli se jmenuje také jeden velevýznamný sport. A jeho jméno vešlo do jazyka jako idiom, který také dobře znáte: Když o něčem řeknete, že je to "Fenyklové pole", znamená to, že je to skoro nekonečné a těžko k udolání.

Fenyklové pole.

Řecky Marathón.

Některá vlastní jména nepřekládáme, klíč k tomu není: A tak je znám Sedící Býk, kdežto onomu slavnému turovi jsme si zvykli říkat Marathónský býk.

Zbytek jsou známé dějiny.

Tím prvním torerem byl muž jménem Héraklés, po našem Herkules, a býka chytil a spoutal na Krétě. Což činí celou akci pravděpodobnější a tudíž proveditelnější: Dotyčný pratur totiž mohl trpět ostrovním nanismem. To se stává populacím kteréhokoli savce včetně lidí: Když se někde izolujete, zavřete se, zmenšíte se. Fenyklový býk tak mohl být oproti kontinentálnímu praturovi, který v době bronzové dosahoval kohoutkové výšky ke dvěma metrům, o hodně menší. Možná stejně jako dnešní iberský bojový tur, který oproti praturovi doby bronzové neztratil nic na mohutnosti, ale dost na kohoutkové výšce.

Tím druhým torerem, vlastně nejstarším matadorem, který sám porazil nespoutaného divokého býka chladnou zbraní, jehož jméno známe, byl jistý Théseus.

Pozdější evropská tradice, která si váží víc hrubé síly než umu a obratnosti, a navíc mimo Iberský poloostrov ztratila jakékoli porozumění pro divoké býky a pro umění jejich chovu (pro jistotu jsme evropské pratury, přímé předky divokých iberských plemen, což prokázaly genetické zkoušky, vyhubili), ovšem oba muže znázorňuje ráda jako natuplé siláky. Jenže tak to nebylo a nemohlo být. Nejstarší vyobrazení Héraklova kousku mluví víc o jeho zručnosti a pastevecké dovednosti, než o hrubé síle.

Můžete říct, že je to mýtus. Jenže: Ten mýtus se jen v drobných obměnách, na něž jsem upozornil, opakuje každý druhý den v reálném životě současného Španělska. Já tedy příběh z Fenyklového pole, které sehrálo tak významnou roli pro naši současnost, považuji za celkem pravdivý.