Díl pátý čili VÝLET DO MANDLOVÝCH HOR

03.01.2021

Lepší nový rok 2021 než byl ten předchozí, přejeme.

Když jste rok zavření v domácím koronavirovém vězení nebo v hranicích autonomie, těžko se vám píší reportáže. Můžete nanejvýš něco obouchat z novin, což je chmurná praxe dobrá především pro šíření fám a omylů. Na zážitky, které by se daly prodat novinám, to byl vysloveně chudý rok a váš Gringo, takto pisálek, pomalu ale jistě nemá na chleba. Přiživuje se jako nájemný psovod, žena chodí pomáhat do kuchyně na nedělní trh. Z toho moc štěstí u novin nevytlučete.

Přesto se nám v tom ubohém roce povedly dvě reportáže, na něž jsme pyšní. Tu jednu jsem už svěřil vaší laskavé pozornosti. A při práci na té druhé - to byste neřekli, co jsme objevili: Nejcennější dědictví Španělů po muslimské okupaci. Poklad jsme ve dnech, kdy se nesmělo z provincie, našli v Červených skalách v horách nad městem Alicante. Někdy poklad nevidíte, protože ho máte moc blízko pod nosem.

Nemůže to tudíž být Alhambra v Andalusii nebo Aljafería v Zaragoze s jejich cukrkandlovou filigránskou architekturou - tam se od března nesmí; poklad není z ranku kulturního dědictví a nespočívá v jazyce - z arabštiny v současné španělštině zůstalo leda pár místopisných názvů a výrazů v kuchyni (s velkou pravděpodobností jsou arabského původu ta slova, která začínají slabikou "al": Alicante, Algemesí, Almoradí...), jinak toho po Arabech moc nezbylo.

A není to ani ve folklóru, což je samozřejmě světový poklad, ale ani v něm toho po Arabech moc nezbylo.
Když jsem u toho: Iberokeltové (s trochou vizigótské čili germánské krve) jsou navzdory tomu, co se o nich říká, nesmírně tvrdí a houževnatí lidé. Svou kulturu si nikdy nikým nenechali vzít, kromě praktických římských vynálezů nikdy cizáckou kulturu kteréhokoli okupanta nepřijali.

Jsou zarytí lokálpatrioti - pro Španěla je důležitá jeho rodina, jeho vesnice, nanejvýš tak ještě jeho provincie, Madrid je strašně daleko a moc ho nezajímá, natož nějaká Evropská unie... Pro většinu Španělů svět končí v Pyrenejích a pořád je hodně Španělů, kteří ze své rodné vesnice nevystrčili za život nos. Proč by to dělali? Nejlepší je přece ta jejich vesnice. Často mají pravdu.

Zároveň jsou Španělé, všichni, bez rozdílu, od Basků na severu po Andalusany na jihu, posedlí několika věcmi: mluvením - ne býci nebo fotbal je národní sport, ale mluvení, klábosení, pořád, o čemkoli a s kýmkoli, španělskou představu o tichu by Čech nazval hučením úlu, a Španěl by si raději uřízl ruku než jazyk; ohňostroji, v čemž vynikají zejména Valencianos a jejich humbuk, pokud nejste připravení, vás doopravdy vyděsí - připomíná kombinaci třetí světové války a zemětřesení; a slavením: Něco se někde slaví nepřetržitě a pokud máte dost peněz, mohli byste slavit 365 dní v roce.

Lokálpatriotismus v souběhu s vášní pro slavení dal vzniknout neuvěřitelnému folklornímu bohatství. Každá vesnice má své kroje, a ty se při fiestas doopravdy nosí, nemají je jen členové folkloristických sdružení písní a tanců, ale všichni.

Každá vesnice má svou hudbu, své písně, své tance, své zvyky, často velmi bizarní, svá jídla (nejlepší kuchyně světa je podle nás naprosto neznámá kuchyně murcijská), své víno (nejvíc nám chutnají vína z Yekly, Jumilly a Requeny - samozřejmě po lamatském)... Je to nepřeberná škála barev, vůní, chutí, tvarů, křivek, nálad, rituálů, obřadů, zvuků všech odstínů... od zádumčivě chmurných až sebetrýznivých saetas andaluských, které se přednášejí hlavně o Velikonocích, po třeštění dechovek takřka heavymetalové ve Valencii - ty vyhrávají třeba v Alicante na svatého Jana. Je to třeštivá kaleidoskopická mozaika, jaká nemá nikde v Evropě obdoby, je to skutečný kulturní poklad.

Je podivné, že turistům z Čech dosud téměř úplně uniká. Možná neuniká, jen není zájem. Je pak něco divného, že Španělé bývají k turistům často přezíraví? To, nač je Španěl nejhrdější a čeho si váží nejvíc, je pro konzumenty opalovacích matlanic terra incognita. Jsem si skoro jistý, že po Pavlu Durdíkovi a Karlu Čapkovi, jehož Výletu do Španěl bude brzy sto let, jsme první novináři z Čech, kteří o takových věcech píší.

Podle nás je právě tohle to skutečné bohatství Španělska - vedle divokých panenských pastvin iberských bojových turů o rozloze patnáctinásobku Krkonoš, civilizací nedotčených a tudíž nesmírně cenných, což nemá v Evropě srovnání, a odsouzených k devastaci, podaří-li se někdy prosadit zákaz koridy... Jsou to poklady tak obrovské, že za jeden lidský život z nich lze poznat jen nepatrný zlomek. Ale arabského v nich ani po staletích okupace není skoro vůbec nic.

Z toho, co tu po Arabech zbylo, má největší cenu věc zdánlivě prostá, zbavená už téměř veškeré exotiky, protože i vám ji maminky dávají na vánočku - všichni ji od dětství znáte, a máte pocit, že důvěrně: Mandle. Budete překvapení, co všechno se dá ještě o mandlích vědět...

Ve valencijských horách, v pohoří Penya Roja (doslova Červená skála), se na strmém svahu krčí hlavní město světa cukrářství, pro nějž jsou výchozí surovinou mandle také z místních svahů. Nenápadné a stranou pozornosti turistů, kteří polehávají na dnes slavných plážích na dohled odtud. Od hlavního města mandlí a nejlepších sladkostí na světě, jejichž vynález se připisuje Maurům, v horách na obzoru, je dělí jen pětadvacet kilometrů.

Městečko se jmenuje Jijona, valencijsky Xixona. Mandle a cukroví odtamtud je bezpochyby nejprodejnější, nejvýnosnější a nejužitečnější artikl, který na Iberském poloostrově po Maurech zbyl. V roce 2018 Španělé prodali mandlových cukrlat za necelých tři sta milionů eur (tehdy téměř osm miliard korun). Tolik Španělé doma i v cizině tržili za sladkosti, jež se obyvatelé Iberského poloostrova naučili vařit od Maurů, byť kořeny receptur sahají hluboko do antiky. Naprostá většina těch peněz je za - podržte se - turecký med.

Turecký med je kupodivu po necelých osmi stoletích arabské okupace - od roku 711 do roku 1492 - to největší dědictví po Arabech, s nímž se ve Španělsku můžete setkávat denně a kdekoli.

Užití slova "okupace" pro to, o čem se na zbytku kontinentu mluví korektně jako o "obdivuhodné multikulturní říši, v níž mírově soužila tři největší monoteistická náboženství, centru tolerance a učenosti," je na místě. Právě tímto slovem onen úsek historie označuje většina současných Španělů nejčastěji.

Legenda o tolerantní učené říši má dost daleko k legendám místním, jež kromě pohádkových příběhů vyprávějí o útlaku a ústrcích, a výsledkem je, že ačkoli jsou Španělé na svou minulost včetně té muslimské zpravidla velmi hrdí, dědictví přijímají a význam kulturního odkazu Arabů nijak nepopírají, jejich postoj k nim coby k okupantům je vysloveně ambivalentní. Respekt a obdiv se pojí se směsí hrůzy a opovržení - maskovanou humorem a zálibou v travestii.

Většina současných Španělů například obdivuje muslimskou architekturu, ať už autenticky maurskou se světoznámou Alhambrou v Granadě v čele, anebo tu, jíž se říká mudéjarská, jejímiž autory byli muslimští umělci a řemeslníci, jimž bylo dovoleno zůstat na osvobozených územích, ale nesměli vstupovat do veřejné správy. Sloh zvaný neomudéjarský, odpovídající našemu architektonickému romantismu, zhruba české neogotice či neorenesanci, si Španělé dokonce vyvolili za charakteristický sloh býčích amfiteátrů. S naší neogotikou má společnou inspiraci ve středověku, stejně jako česká neorenesance byl zvolen za převažující sloh některých světských staveb.

Mnohé z arabských výtvarných kánonů přešly do španělského lidového umění: Jak známo, podle přísného výkladu starozákonního a poté koránského zákazu idolatrie platí zákaz "zobrazovat stvořené". Tabu je tudíž v tomto pojetí i prostý květinový vzor. Muslimští umělci si to vynahrazovali v ornamentice přísně geometrické, abstraktní, v kterémžto oboru dosáhli mistrovství. Geometrické obrazce z důmyslně proplétaných pestrobarevných linií, především na keramických obkladech, kde někdejší chudší lidoví umělci z řad křesťanů mohli uplatnit také barevné střepy čili levný odpad, jsou dodnes jedním z oblíbených vzorů španělské keramiky a dlaždice sestavené jakoby z barevných střípků do arabských vzorů se vyrábějí průmyslově dodnes. Křesťanští Španělé ovšem vrátili do ornamentiky florální vzory.

Obkládat cokoli barevnými keramickými střepy není Gaudího vynález, je to tradice mnohem starší a lidová, okoukaná od Maurů.

Současně ale většina španělských měst a vesnic slaví výročí osvobození od muslimské nadvlády svátkem zvaným "Moros y Cristianos" čili Mauři a křesťané. Hlavní atrakcí svátku jsou vedle historických rekonstrukcí křesťansko-muslimských bitev a obřích ohňostrojů především kostýmové průvody, v nichž jsou Mauři zřídka ztvárnění historicky věrně, nýbrž často jako hrůzostrašní lidožrouti ozdobení lidskými lebkami a jinými symboly smrti, ne-li jako hororová monstra nebo mimozemšťané na způsob filmového Predátora. Tak vidí svou někdejší multikulturní vrchnost současní Španělé při lidových veselicích.

Jejich závěrem často bývá "vyhnání Maura" představovaného obří figurínou Afričana, do níž děti za radostného povzbuzování svých dědečků a babiček - "dej mu!", "jen mu natluč!" - mlátí "kyji" představovanými podlouhlými nafukovacími balónky. A zpravidla pak úplným závěrem průvodu bývá vítězný marš čtyř stejně obrovských figurín: Jejich katolických Veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, kteří v roce 1492 dobytím granadského emirátu dovršili reconquistu, a místního křesťanského sedláka a selky. Ti před sebou s veselou lomozivou dechovkou ženou hlavní ulicí té které vsi, toho či onoho města, poslední voj muslimů.

Takhle svou muslimskou minulost hodnotí většina Španělů - do průvodů se za muslimské lidojedy převlékají oni, skutečná muslimská menšina jako celek se oslav neúčastní. Vyhnání muslimů je svátek okázalý, velkolepý a veskrze veselý, chmurné až strašidelné jsou jen pochody Maurů. S laskavým svolením a podporou úřadů - v alicantském městě Alcoy, kde se pořádají oslavy porážky muslimů obzvlášť velkolepé, byla událost zapsána na seznam "Svátků mezinárodního turistického zájmu".

Udivující je, že ani současnou socialistko-komunistickou vládu ještě nenapadlo, že zvolený způsob oslav reconquisty je vlastně "etnicky nekorektní" a z jejího hlediska nepřípustný. Co není, může být, otázka ale je, zda by si španělští venkované dali říct...

V kuchyni je ovšem všechno jinak. Arabskými sladkostmi, jejichž základem mandle jsou, se nepohrdá a při oslavách vyhnání Maurů jde jejich turecký med zvaný španělsky turrón skvěle na odbyt. Budete-li mít štěstí, právě v horách nad Alicante, kde jsou zřejmě pro slavení vítězství nad muslimy nejnadšenější, můžete mandlovou laskominu ochutnat jednak v místě jejího zrodu, současně v její autentické podobě, uvařenou podle starodávných receptur, a navíc ze suroviny vypěstované přísně ekologicky bez užití jakýchkoli moderních technologií. Mnozí tamní hospodáři jsou o to dosud velmi dbalí...

Turecký med se jí nejen při oslavách reconquisty a nejen ve Valencijském společenství, ale dnes už v celém Španělsku. Na poloostrově a v celém hispánském světě patří turecký med neodmyslitelně k oslavě Vánoc. Mají-li Španělé typické vánoční cukroví, pak je to právě turecký med.

Ze sladké kuchyně vonící medem a praženými mandlemi tedy Španělé Maura nevyhánějí. Proč by to dělali. V roce 2018 dokázal mandlový průmysl prodat doma i v cizině sladkostí za víc než polovinu částky, které téhož roku dosáhl export českého zbrojního průmyslu, což podle české Asociace bezpečnostního a obranného průmyslu činilo 14 miliard korun (ku osmi miliardám za španělské mandlové cukroví!).

Jak to vypadá v mandlových horách? Vrcholky Červených skal, které daly jméno horskému pásmu zvanému Sierra de la Penya Roja, nejsou jen tak přehlédnutelné kopečky. Nejvyšší hora z těch, na jejichž svazích se mandle pěstují, je bez pár metrů stejně vysoká jako Klínovec, nejvyšší hora Krušných hor. Na Klínovec z Karlových Varů stoupáte z výšky pěti set metrů nad mořskou hladinou, kdežto vrcholky Červených skal se na srovnatelné vzdálenosti z Alicante zdvihají přímo z moře.

Převýšení je působivé. Výšlap na vrcholek jedné z mandlových hor, jejíž svahy obrůstá borový prales a mandloně rostou v sadech na terasách uvnitř něj, což je žádoucí symbióza, je sportovní výkon. O to namáhavější, že ještě v září je po poledni třicetistupňové vedro, ačkoli v zimě tu umí být po kolena sněhu a teploty prý klesají i deset stupňů Celsia pod bod mrazu.

Tato hora, bor a mandlové sady v něm, byly prohlášeny za přírodní rezervaci, bez zvláštního povolení se nesmí pokácet jediná borovice, do sadu nesmí žádné herbicidy ani pesticidy, ačkoli mandloň má mnoho škůdců, a majitel Pedro do sadů nezajíždí v době květu a sklizně ani s malým traktůrkem, jímž si jindy pomáhá. Podle jeho přesvědčení by pak mandle byly kontaminované.

Zralé mandle se v době sklizně, v období od začátku srpna do konce září, v závislosti na odrůdě a nadmořské výšce, setřásají do plachet jako olivy. Sběrači - hlavně Pedro a jeho rodina - je pak musí snést k valníku na cestě na zádech. Pedrova rodina sklízí na svazích hory úrodu z asi dvou tisíc mandloní. Sklidit se z nich dá zhruba 40 tun mandlí.

Cestou na vrchol stezkami vyšlapanými divočáky, což je snazší než prodírat se mlázím, pokud si chodec zrovna nekrátí cestu sadem po holé zemi rozryté kanci, majitel hory vykládá, jak to s mandlemi chodí, a sbírá při té příležitosti zapomenuté plastové nábojnice z brokovnic o nejvyšším možném kalibru 4 - ničím jiným prý kňoura zastřelit nelze, tak houževnatý štětinatý krunýř prý mají. Dají se tu prý složit kňouři, jimž nechybí mnoho do magických tří stovek kilogramů.

Prasata jsou tu všude a v době honů sem na ně myslivci chodí. Ne vždycky jsou dbalí povinnosti nábojnice posbírat a plast na území přírodního parku po sobě nenechávat. I plast může podle Pedra pozemky kontaminovat. Než se vyškrábeme na vrchol, budeme jich mít všichni plné kapsy. Samozřejmě, že odhozený plast by se dal využít jako záminka k likvidaci rezervace - a Pedro by mohl mít snadno po mandlích.

Nad hlavou nám dvakrát přelétlo policejní letadlo.

"Co tu dělají, hlídají proti zlodějům?" ptám se Pedra.

"Co tě nemá! Co by tu hlídali, vždyť už mám sklizeno," vysvětluje Pedro. "Fotografují pozemky a na detailních fotkách - divil by ses, jak detailních, viděl jsem je a ty nábojnice jsou na nich vidět - kontrolují, zda pozemky nejsou kontaminované."

Divočáci, na které sem myslivci v době honů chodí, si dovedou mandle se stromů setřást, náramně jim chutnají. Houževnatá štětinatá srst jim dovoluje výpady i proti vzrostlým kmenům stromů s takovou silou, že si neublíží a přijdou si na své. Majitel proti tomu nic nepodniká, nechává navíc pro prasata na stromech také nedozrálé mandle, které při sklizni setřást nešlo. Časem prasatům popadají samy. I divoká prasata, stejně jako borovice všude kolem, a také středomořské byliny na paloucích, šalvěj, rozmarýn a chomáče místního endemického tymiánu zvaného pebrella (thymus piperella), hrají v celém ekosystému hory, jehož plodem jsou dokonale ekologicky nedotčené mandle, svou důležitou roli. A součástí ekosystému je i člověk.

Funguje to takhle: Mandloně potřebují hodně světla, slunce, ale nerady přílišné horko. A potřebují zimu vydatnou na srážky včetně sněhových - jedinou zálivkou jsou mandloním zimní srážky a jarní tání, pro která se prý ostatně často nelze s traktorem na svahy dostat, i proto je všechna práce ruční. Proto mandle rostou na horách, nikoli na pobřeží, kde by pro ně bylo moc horko, byť ne až k vrcholům, kde bor mizí a prasata už nežijí - tam žijí na paloucích mezi skalami mufloni. Mandle se pěstují odhadem do nadmořské výšky 800-900 metrů tam, kde je ještě vzrostlý bor.

Mandloně mají hodně škůdců. Vonné silice středomořských bylin a především éterické oleje obsažené v pryskyřici borovic škůdce zapuzují. Nic jiného není třeba. Je ale třeba najít rovnováhu: Borovice nesmí mandloním příliš stínit.

Divočáci, kteří žijí v pralese - Pedro, aby horu zachoval ve stavu přírodní rezervace, smí těžit jen kmeny stromů padlých při vichřicích přes cesty - si pochutnávají na bukvicích a žaludech, čímž udržují listnáče, které mandloním k užitku nejsou, na přijatelném stavu, kdežto žádoucích borovic si nevšímají. Ale vybírají si svou daň: Sežerou část úrody.

Do toho vstupuje člověk: "Bratr je myslivec. Ale každý rok střelíme jen tolik prasat, kolik sníme. Divočáci patří k naší hoře."

Celý systém je tudíž tak "bio" a ekologicky šetrný, že víc to nejde. Na kvalitě výsledného produktu je to znát. Pedro je dokonce přesvědčený, že i vzduch prosycený vůní šalvěje, rozmarýnu a tymiánu a borové pryskyřice dodává mandlím chuť.

Valencijské společenství, natož provincie Alicante, dnes nejsou největším španělským producentem mandlí, ale Alicante je producentem s nejdelší tradicí a zároveň je centrem cukrářského průmyslu. Jeho hlavní město Jijona považované za rodiště evropské verze orientálních dobrůtek z mandlí je po svahu z druhé strany Pedrovy hory - jen pár kilometrů.

Snazší než šplhat na úplný vrchol bude vrátit se k autu a objet horu krkolomnými serpentinami na strmých svazích Sierra de la Penya Roja, z nichž je vidět lesk hladiny moře v Alicantském zálivu, po silnici.

Začátky pěstování mandloní v horách nad Alicante a následně i zdejší cukrářské výroby, při níž jsou mandle hlavní surovinou, halí legendy: Jedna z nich vypráví, že na Jijonském hradě postaveném Maury ve 12. století žil vladař, "král", který se oženil se skandinávskou šlechtičnou. Modrooké dívce světlých vlasů se tak stýskalo po zasněžené krajině vlasti, že chřadla před očima. Král tedy dal osázet horské svahy na dohled jijonské pevnosti, která tam stojí dodnes, mandloněmi. Když mandloně na jaře vykvetly, hory kolem připomínaly zasněženou krajinu a princezna našla novou chuť do života.

Chudí iberokeltští poddaní ovšem ve shodě se rčením "más vale la olla que la bambolla" - zhruba "co do hrnce je víc než přepych" - obratem vynalezli metodu, jak nadprodukci mandlí zužitkovat. Mimochodem: Ve středověku, před příchodem malé doby ledové, muselo tedy být v horách nad Alicante tepleji než dnes. V současnosti tam zasněžené svahy v zimě nebývají nic výjimečného, severské děvče by si nemohlo naříkat.

Není pochyb o tom, že centrem výroby španělské verze tureckého medu zvaného turrón z místních mandlí se stala provincie Alicante, nejjižnější ze tří provincií valencijských, nejpozději v 15. století, o čemž jsou písemné záznamy. Ačkoli tradicí výroby turrónu, jejíž vnik se datuje také do dob arabského panství a která přetrvává dosud, se pyšní ještě obec Castuera v extremadurské provincii Badajoz. Historik a kronikář města Jijona Fernando Galiana Carbonell v knize Anály a historické dokumenty o turrónu z Jijony ovšem naznačuje, že ve městě byla výroba turrónu známá dávno před začátkem 14. století. Příbuznou cukrovinku tu podle něj vyráběli místní Židé i Maurové.

Popularitu na území celého Iberského poloostrova včetně královského dvora Karla I., dovršitele sjednocení Španělska (pozn.: pro nás Karel V. Habsburský, otec české královny Marie Španělské a děd i prastrýc císaře Rudolfa II.), si turrón z Alicante získal nejpozději v 16. století. Vánoční cukrovinkou se stal do konce století - vánoční proto, že v častější konzumaci španělským rodinám bránila jeho vysoká cena.

V dokumentu alicantské radnice z roku 1582 se uvádí, že obecním zaměstnancům se na Vánoce vyplácela mzda částečně v turrónu: Součástí vánoční mzdy byla namísto peněz jedna "arroba" tureckého medu. Čili jedna "měřice", vědro, což byla na španělském území nejednotná starodávná míra o hmotnosti zhruba 12,5-13 kilogramů nebo o objemu zhruba 16 litrů.

Zhruba tou dobou už se mandlová pochoutka z Jijony, kde se jejím vařením zabývaly prakticky všechny rodiny, začala vyvážet nejen po celém poloostrově, ale do celé Evropy. V 17. století se turrón vyráběl jak v Jijoně, tak v hlavním městě provincie Alicante. Ve druhé polovině století ale Alicante po zákroku valencijského cukrářského cechu, nejstaršího svého druhu, o postavení výrobce cukrlat z mandlí přišlo - zdá se, že v důležitém přístavním městě a sídle provincie sehrál svou roli lobbing ve prospěch dovozců čokolády. Jijona, vzdálená sice jen 25 kilometrů, ale nesnadněji dostupná vysoko v horách, zůstala pozornosti cukrářské lobby ušetřena. Uchovala si postavení cukrářského centra a z mandlí se tam vaří dodnes.

Kdo čeká v městečku Jijona, kde údajně Maurové a Židé s vařením tureckého medu začali, záplavu kavárniček, cukráren, krámků a stánků s místními pochutinami, s pestrým reklamním vyobrazením maurského rytíře v turbanu a se zahnutou šavlí, anebo možná Římana v purpuru, pochutnávajícího si na místních světoznámých laskominách, ve štítě každého druhého domu, nedočká se.

Což je jev, na nějž narážíte ve Španělsku velmi často, setkali jsme se s ním ve vyprávění o starověkém víně z La Mata: Španělé jsou vysloveně neochotní prodávat svou historii a propagovat sami sebe. Zatímco Italové i Francouzi jsou v tomto oboru převelice aktívní a první dovedou kolem všeho "parmského" natropit řádný povyk, a druzí třeba v kraji Camargue vnutí turistům všechno, na čem je vytištěný bílý kůň a černý býk, místní endemitní plemena a symboly kraje Camargue, anebo alespoň plameňák a snítka levandule, Španěl není chlubný a v oboru marketingu je zdánlivě velmi líný.

Zdánlivě. Víc než s leností to souvisí s hrdostí - Španěl sice potřebuje vydělávat jako každý, ale jen velmi nerad to přiznává, a pokud mu to připomenete, mávne nad vámi rukou se známým "mañana" a vaše peníze odmítne, protože jste ho urazili. A také to souvisí s přezíravostí vůči turistům, kteří často to nejlepší nedovedou ocenit, zato - nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž z neznalosti - se dovedou Španělovy cti dotknout velmi snadno. A tak Španělé často mají unikát, na němž by se dalo dobře vydělat, ale oni si jej schovávají pro sebe a tváří se, jako by neexistoval.

A vám uniká pod nosem. Zkuste ale pozdravit a prohodit o tématu pár slov - Španěl se rozkrájí, aby vám dal to nejlepší, co má. Přinejmenším většina z nich, obzvlášť venkované v horách.

A tak je Jijona docela nenápadná a skrz naskrz normální vesnice na strmém horském svahu. Na hlavní ulici jsou tři krámky s domácími sladkostmi z místních mandlí (průmyslová produkce jijonské továrny je samozřejmě k mání jako všude ve Španělsku), podniky nikterak okázalé, pro turisty mezi druhou a pátou, kdy je siesta a spí se, neotvírají, a tím to končí. Mnoho turistů tam ostatně nezavítá, nevědí ani, proč by měli. Pokud vám někdo neřekne, že jste v hlavním městě Evropy světa mandlí a v jednom z hlavních měst evropského cukrářství, navíc s tak dlouhou tradicí, nezjistíte to, podle ničeho to nepoznáte. Žádná "Chalífova cukrárna", žádná "Kavárna císaře Augusta", nikde nic... Žádné muzeum, žádné letáky, žádné plakáty.

A naučte se valencijsky, leckdo včetně číšníků v barech tam nemluví španělsky, natož anglicky. Ve skutečnosti se řeč zvaná valenciano kastilštině, kterou známe jako španělštinu, velmi podobá a dorozumět se vždycky lze. Nedorozumění v drobnostech končívá obvykle smíchem... ale přece jenom: Když řeknete namísto "buenos días" valencijské "bon día", vyslovte nedbale jako jedno slovo "bomdía", máte větší naději dozvědět se, kde sehnat to, po čem pátráte.

Tolik z vyprávění o mandlích, které vyšlo v časopise Travel Design. V plném znění ho najdete tam, nemohu prozradit všechno, ale jelikož to nejsou noviny pro každého, převyprávěl jsem vám podstatný kus tady.

A ještě jednu věc vyjímám: Slíbil jsem totiž některým čtenářkám recept na ten turecký med. Tady je:

Jeden z nejstarších úplných receptů v kastilštině byl sepsán v rukopisu Manual de mugeres en el qual se contienen muchas y diversas reçeutas muy buenas, jakési příručky pro správné počínání dam a slečen z vyšších kruhů v domácnosti. Rukopis z přelomu 15. a 16. století (doslova "Příručka pro ženy, v níž se nachází mnoho zábavných a velmi dobrých návodů") přechovává knihovna v italské Parmě zvaná Biblioteca Palatina. Kromě receptů kuchařských doporučuje dámám zabývat se také domácím lékařstvím a výrobou kosmetiky.

Starobylý recept na pravý turecký med zní takto:

  • Na každou libru medu jeden vaječný bílek velmi dobře ušlehaný spoj s medem, med zašlehej a nech den odpočinout.

  • Druhý den vař směs za stálého míchání, dokud není dobře povařena. Že je dobře povařena, poznáš takto: Kápni kapku směsi do misky se studenou vodou. Pokud se po vychladnutí rozdrobí, je uvařená.

  • Jakmile je směs uvařená, vlož do ní piniové oříšky, mandle, nebo lískové oříšky, oloupané a opražené.

  • Chvilku zahřívej a poté tvoř šišky nebo plátky, jak máš nejraději...

Výsledkem podle uvedené receptury je nutně turrón vynalezený Araby, takzvaný tvrdý (duro). Existuje ale i stejně oblíbený turrón "měkký" (blando), jehož rozšíření na Iberském poloostrově je připisováno španělským Židům. Má blízko k pochutině zvané chalva známé z východního Středomoří, Balkánu a severní Afriky, a jeho výroba, jak jsme si při práci na tomhle textu sami s užitím několika místních receptů zkusili, je mnohem jednodušší:

Potřebovat budete:

300 g mandlí

130 g cukru

80 g medu

Postupujte takto:

  • Spařené a oloupané mandle upraž dorůžova - stačí pražit je pět minut - na plechu v troubě rozehřáté na 240 °C.

  • Opražené mandle rozdrť v hmoždíři na konsistenci hrudkovité kaše, kdo má bytelný mixer o vysokém výkonu, může jej v této a následující fázi použít.

  • Všechny ingredience dobře promíchej a vzniklou hmotu namačkej - vyžaduje to dosti síly - do obdélné formy vyložené pečícím papírem nebo potravinářskou fólií.

  • Tímtéž povrch zakryj a dobře zalisuj - Gringo použil omytou dlaždici vyříznutou na vnitřní míry formy a lahve s vínem - lamatským - na zatížení.

  • Nech přes noc vychladit.

Máte-li to štěstí, že máte po ruce mandle z Pedrovy přírodní rezervace a med, který včely nasbíraly na azahares, neuvěřitelně intenzívně vonných květech pomerančů, jež Pedro stejně jako mandle pěstuje nanejvýš šetrně bez užití chemie a techniky, nelze se splést. Výrobek se zcela jistě setká s nečekaným úspěchem.