Díl sedmý čili VÝLETY NA HRANICI SMRTI

24.01.2021

Za sebou slyšíte dusot kopyt, chřestění rohoviny o kostrbatou dlažbu a funění. Temné dunění, jak se dlažba otřásá pod tunami tryskem pádící svaloviny, která nese půl tuctu párů rohů mohutných jako rozevřená mužská náruč. V randálu, který plní ulici ozvěnou a jehož kontrapunktem je občasné zapištění některého z přihlížejících děvčat, ztrácíte odhad, jak daleko ještě mohou hroty rohů být, dílem i proto, že v uších slyšíte hlavně splašený tlukot vlastního srdce. Děláte to jediné, co dělat můžete: prcháte. Ne "jako o život". O život.

Takhle váš Gringo - čili já - začal vyprávění o jednom ze svých setkání s divokými iberskými tury novinám. Shodou okolností jsem v týdnu mluvil s jedním člověkem, který se snažil dokázat, že jsem "duševní mrzák", když se mi líbí býci, snažil se mi vnutit falešnou motivaci, například sadismus, a prohlásil, že jediné, co se mu líbí, je to "běhání před býky", na to že člověk musí být děsný frajer a býkům se tam nic neděje...

Mýlil se úplně ve všem.

"Já o tom něco vím," povídá Gringo, "já vám o tom o víkendu něco řeknu, ale z Kulatého okénka, tohle není jen pro vás, to je pro všechny."

Přece jen se tak dostává na býky, což se muselo dříve či později stát, prostě proto, že je to jedna z věcí, která ke Gringovu životu ve Španělsku patří. Patří totiž ke Španělsku ať někdo chce nebo ne.

Když ve Španělsku bydlíte, museli byste být buď naprostí ignoranti, což Gringo není, anebo se býkům záměrně vyhýbat, což je takřka nemožné, čili popřít, jak moc jsou býci do španělské země vrostlí, což je vidět u každé silnice, ať ve Španělsku cestujete odkudkoli kamkoli. Proč by Gringo něco popíral? I v případě, že by se mu býci nelíbili: Bylo by to, jako když si malé dítě myslí, že je neviditelné, když vstrčilo hlavu pod polštář. U dítěte je to roztomilé, ale od určitého věku už jen dementní, nemyslíte?

Hned na začátku Gringo musí předejít možným omylům:

Nejsem sadista a měřeno obdivem ke koridě, jsem stejný duševní mrzák jako Karel Čapek, Charles Chaplin, Plácido Domingo, Ernest Hemingway, Gabriel García Márquez, MarioVargas Llosa - to máme tři nobelisty za sebou... a mohl bych ještě dlouho pokračovat. Těm všem se korida líbila. O té ale vyprávět nechci - a zachovám inkognito útočníkovo. On se zesměšnit nechtěl, mluví z něj jen naprotá neznalost tématu.

Nestalo se to v Pamploně, jak byste si mohli myslet, protože noviny na sever od Pyrenejí dělají, že jinde to není. Stalo se to v malém městečku Moratalla v murcijských horách nějakých 800 kilometrů daleko od Pamplony.

Nejsem nijak přemrštěně statečný člověk.

Utíkat před stádem býků žádná bůhvíjaká frajeřina není. Frajeřina, která vyžaduje supergenialitu, je umět býka zastavit, ovládnout jeho pohyb, a vytvořit s ním balet, který diváka dojímá, a potom ho umět zepředu, tak, aby měl plnohodnotnou šanci bránit se, zabít. Říkám supergenialitu, protože geniální musí být i ten, kdo tohle všechno zvládne, ale nikoho nedojme, načež je odsouzen jako babrák.

Na prostý úprk před býkem potřebujete jen nebýt chromý a boty, které nekloužou. A to je celé. Na smrt jde tur tak jako tak, akorát že tady to oči nevidí, takže srdéčku pána, který o tom neví mnoho, ale snadno soudí, nic nechybí.

Seběhlo se to takhle: V horách je v létě příšerné vedro a toho dne bylo obzvlášť vydatné. Seděli jsme se ženou na improvizované tribuně přilehlé k ulici, kudy zvířata poběží, jenže žena byla nespokojená s výhledem a já měl takovou žízeň, že jsem si myslel, že vydechnu naposled, pokud se nenapiju. Zkusil jsem granizadu - ledovou tříšť - s ginem, jenže to je sladké a bylo to ještě horší.

"Já jdu dolů, odsud nic nevyfotím, a já je chci vyfotit zblízka," řekla Marta - Gringova žena se jmenuje Marta, neříkal jsem to už?

"Jdeme. Já jdu sehnat pivo, nebo umřeme."

"Jestli nás to má zabít, tak ať nás to zabije. Já jdu fotit zblízka," pravila Martička. Padnout rohem nebo žízní - jaký už je v tom rozdíl... a šli jsme.

Samozřejmě jsme nijak neusilovali o to, aby býky pustili, zrovna až my budeme uprostřed ulice, Marta měníce objektiv a já se dvěma pivy, jen jsme věděli, že se to stát může. A stalo se to.

Marta uskočila do mřížoví ve dveřích otevřené hospody. Bytelné mříže z masivních železných profilů, jež dospělý býk i tak dovede ohýbat, jako by byly z plastelíny, jsou právě tak husté, aby se mezi nimi protáhl člověk, ale ne tur. Stádo půl tuctu tříletých divokých kravek, vedené dvěma mohutnými voly, se prohnalo kolem ní. Těsně kolem ní, takže, ačkoli stihla v běhu objektiv vyměnit, bylo to moc natěsno a narychlo a vyfocené má už jen vzdalující se hovězí zadky.

No a já chvíli běžel a zmizel v některém z dalších mřížoví, co se namanulo, když jsem měl pocit, že už mám roh v zádech... Strach má velké oči, tuři museli být nejméně ještě osm-deset metrů za mnou, a moje hrdinství spočívá leda v tom, že jsem ani jedno ze dvou piv při nejrychlejším sprintu svého života nevylil, ba ani necmrndal, takovou jsem měl žízeň... "To pivo nedám!!!"

Tenhle počin se jmenuje encierro a je to jen jedna z mnoha podob, jakou mohou trachtace s divokými tury mít. Vracíme se ke Gringovu vysvětlení pro noviny:

Podobné býčí svátky se pořádají, bez obvyklé pozornosti západoevropských médií a otravné účasti turistů, ve stovkách španělských obcí. Jen v roce 2018 se podle záznamů španělského ministerstva kultury uspořádalo podobných festivalů na osmnáct tisíc. V průměru tedy máte den co den hned na padesát příležitostí, jak někde ve Španělsku zažít slavnost s divokými endemickými potomky evropského pratura. Jediným pevninským regionem Španělska, kde téhož roku dokázali přežít bez turů, jsou Asturská knížectví.

Přijmete-li podhodnocený odhad, že jedné slavnosti se v průměru účastní tisíc lidí (obvykle se účastní celá obec, Moratalla má přes osm tisíc obyvatel), je to osmnáct milionů diváků ročně. To je skoro každý druhý Španěl...

Mimochodem: Myslím si, že současná socialisticko-komunistická vláda, která se snaží divokého iberského tura vyhubit, podlehla vlastní propagandě a sílu býčího publika značně podcenila. Španělé jsou neskutečně trpěliví a vypadá to, jako by na sobě nechali dříví štípat, ale jsem přesvědčený, že nakonec se i tohle projeví; že to vládě při konečném zúčtování přičtou. A k dobrému to nebude.

O tři sta metrů dál se jedna kravka zpozdila. Našla si svou oběť a teď si s člověkem v bezvědomí pohazuje na rozích, tu jej morduje o asfalt silnice, dokud se jiným mládencům nepodaří odlákat ji tak, že se sami vystaví jejímu útoku. Chvíli trvá, než se to povede. Kravka se své kořisti nechce vzdát.

Mládenec nechtěl jen prchat a zariskoval příliš. Pokusil se po vzoru starověkých Kréťanů o torerský kousek, o elegantní úhybný manévr natěsno, prakticky uprostřed stáda. Kravce, která po něm šla, šikovně uhnul, ale padl přímo do rány té, která běžela za ní.

Jiní mládenci kravku nakonec přece jen odlákali a kluk je už v bezpečí za mohutnou ohradou, jíž je obehnána celá trasa encierra. V bezvědomí, probrat ho je nemožné. Za drahnou chvíli přijíždí otřískaná sanitka a bezvládného mladíka odváží do nemocnice.

Ve slově encierro se skrývá původní smysl podniku: "uzavření, oplocení, ohrazení". Je to pozůstatek starých časů, kdy neexistovala kamionová doprava. Divoké tury tehdy poháněli krajinou honáci na koních, vyzbrojení dlouhou tupou holí zvanou garrocha, a s pomocí cvičených volů zvířata dohnali až na místo určení. Zdaleka ne vždy k rituálu známému jako corrida de toros, což se poněkud pomýleně překládá jako "býčí zápasy".

Korida, v níž je právo hájit svůj život a svobodu (a případně je uhájit) dopřáno jen těm nejkrásnějším, nejudatnějším a nejbojovnějším býkům, je jen vrcholem ledovce. Sice tím nejviditelnějším, nejpůsobivějším, nejslavnějším, a proto také nejdiskutovanějším, ale přece jen pouhým vrcholkem. Španělská býčí kultura je mnohem širší, má hlubší a starší kořeny. Její viditelnou složkou jsou ony tisíce lidových býčích slavností ročně - a právě o nich je tu řeč.

Místem určení tedy vždy není profesionální býčí amfiteátr. Té cti se dostane asi jen každému desátému zvířeti narozenému na chovném ranči zvaném finca (což je každý ranč, nejen býčí). Správnost odhadu mi potvrdil Don Álvaro Domecq, dědic proslulého chovu plemene Torrestrella, když jsem navštívil jeho ranč Los Alburejos v Andalusii.

Zvířata, která se pro nedostatek udatnosti do profesionální arény nehodí anebo je pro nějakou vadu vyřadili z chovu, bývala - a dodnes jsou - určena pro městská jatka. Zemřou tak jako tak, nic nekrvavého na tom není. Jen se jim dá možnost proběhnout se a zaútočit, aby zemřela při něčem, co se jim líbí. To je celý vtip.

Skot se dnes už většinou přepravuje na místo určení na kamionech. Ne jako náš dobytek, ale v co nejšetrnějších přepravních boxech velkých právě tak, aby tur nebyl stísněný, ale zároveň aby se v boxu nemohl semlít a poranit - podobně jako dostihoví koně. Stresující to je tak jako tak. Vědecké studie měřením hladiny stresových hormonů v krvi zvířat prokázaly, že nesvoboda a znehybnění je pro divoké zvíře bolestivější a únavnější než boj o svobodu. To, prosím, není moje "nestranné nekritické hodnocení", to je výsledek studie oddělení veterinární anatomie na fakultě veterinární medicíny madridské university. Howgh. Bolavá svoboda je víc než bezbolestné otroctví.

Nu a někde dodnes trvají na tom, že poslední etapa přesunu - ať do býčího amfiteátru nebo na městská jatka - až si skot po cestě náležitě odpočine a nabere síly, bude pěší a do konečného cíle se poběží. Za starých časů se to odehrávalo za úsvitu, kdy na ulicích nikdo není, aby se předešlo smrtelným úrazům. Aby se vyloučily škody na majetku, trasu poslední etapy bylo třeba ohradit, křižovatky a ústí bočních ulic zatarasit. Odtud to slovo encierro. Jenže Španělé si odpustili nějakou tu hodinu spánku, aby mohli být u toho a běžet s býky; dát jim šanci zaútočit, pobavit je i sebe, bez ohledu na smrtelné nebezpečí.

"Má-li být něčeho navíc, ať je to raději sklenice vína s přáteli než hodina spánku," říká jedno španělské úsloví. Jiné, veršované, praví: "Větší cenu má žít den jako král než padesát let jako vůl." Španělů, kteří jsou ochotni svým počínáním dokázat, že to platí pro ně samotné stejně jako pro jejich zvířata, je dost. I těch, kteří to chtějí vidět. Dívat se na takové slavnosti - pro Španěla to není "zábava", nýbrž "slavnost" (festejo), která se "nepořádá", ale "slaví" (celebrar) - chodí ročně asi deset milionů platících diváků jen do profesionálních býčích amfiteátrů. I podle odhadů provládních novin. Připočtěte je k těm námi odhadnutým osmnácti milionům diváků pouličních slavností. Jsme na nadpoloviční většině Španělů.

Hra se smrtí má různé podoby. Encierro patří mezi "lidové svátky" (festejos populares). Dnes jsou to svátky "nekrvavé" přinejmenším v tom smyslu, že jediná krev, kterou při nich můžete spatřit, je ta lidská. Tur padne za vraty řeznictví.

Zřejmě nejnebezpečnější formou jsou capeas. Nepřeložitelné slovo je odvozeno od výrazu capa (plášť), capote (pláštěnka). Capea je vlastně encierro, jehož jeden předem určený úsek se, jakmile tam tur dorazí, zahradí. Komukoli z přihlížejících je pak dovoleno skočit do ohrazeného prostoru k býkovi či neméně bojovné kravce a pokusit se o nějaký torerský kousek - nejen s pláštěnkou, již pěší pastevci ze selského lidu používali pro manipulaci s divokým skotem nejpozději od raného středověku, ale třeba s tričkem, košilí, větrovkou; čímkoli, co je po ruce.

Capeas jsou vítanou příležitostí k tréninku pro mládence a děvčata, kteří usilují stát se profesionály. Jsou capeas, které se dají měřit profesionálníma očima, vidět se při nich dá nejedna vycházející hvězda. Ale zkusit se předvést může kdokoli, kdo sebere dostatek odvahy. Evropské zákony o bezpečnosti práce jsou tu všem pro smích.


Ohromně nebezpečné je to ze tří důvodů. Za prvé: kromě uchazečů o postavení profesionála, u nichž lze jistou průpravu předpokládat, nebo zdatných amatérů, se před hroty rohů vrhají i ryzí nadšenci, zpravidla za mohutného povzbuzování rodáků, kteří nemají ani dostatečnou průpravu, ani talent. Samozřejmě se jim ani trochu nechce zemřít, ale raději riskují, než by byli nařčeni ze zbabělosti.

Za druhé se slavnosti často odehrávají velmi daleko od nemocnice s operačním sálem, v nějaké zapadlé vsi, kde je po ruce tak leda láhev kořalky - buď jako anestetikum, nebo místo posledního pomazání.

A za třetí: ti býci i kravky, kteří jsou mimořádně udatní, kteří útočí rádi, přímo a opakovaně, kteří ochotně přijímají jakoukoli výzvu k boji a nenechají se snadno vyčerpat, bývají ušetřeni. Používají se pak opakovaně. Tur je tvor inteligentní a učí se rychle, brzy odhalí trik s pláštěnkou a jde na jistotu: nikoli za pohybem, k čemuž jej vede pud, ale po mase. Stává se z něj dodavatel materiálu pro chirurgy a pohřební zřízence.

Ve Valencijském společenství proslul býk jménem Myšák (Ratón). Do své smrti v roce 2013, kdy jako tříletý uhynul na jakousi chorobu, zabil při capeas tři muže a desítky jich dostal do nemocnice. Fanoušci jeho jméno znají jako mantru.

Podobný svátek vesničané slaví v mobilních montovaných amfiteátrech, které si na to pronajímají a staví na prostranstvích za vsí. Obvykle v nich vystupují tříleté kravky a události se říká vaquillas nebo vaquillada, což je odvozeno od slova vaquilla - "kravička".

Nenechte se mýlit. Tříletá "kravička" divokého tura, která vyrostla a dožila se prahu dospělosti v divočině, má přes tři, někdy ke čtyřem metrákům. Rychlá je skoro jako dostihový kůň, obratná jako kočka a vyzbrojená párem půlmetrových rohů, u kořene silných jako lidská paže. Je jedno, zda je hrot rohu ostrý jako tužka, nebo zakulacený útoky na ohrady a rytím v zemi. Roh do lidského masa snadno pronikne tak jako tak.

Nejpodivnější svátek s divokými tury se jmenuje bous a la mar a ten nejslavnější z nich se slaví - při příležitosti svátku Nejsvětější krve Páně - ve středomořském městečku Dénia.

Divocí tuři jsou pomocí encierros přemístěni do prostorných kotců přiléhajících k improvizovanému montovanému amfiteátru o obdélném půdorysu. Vše jako obvykle. Až na to, že jednou z delších stran arény je hrana nábřeží.

Tuři obojího pohlaví jsou pak jeden po druhém vpouštěni do arény a každý, komu je alespoň šestnáct let, může skrze stejné mříže, o jakých už šla řeč, za nimi. Cílem kluků a děvčat, kteří se odváží, je vyzvat tura k útoku buď pomocí nějakého torerského kousku, anebo prostým pohybem, ale pohybovat se tak šikovně, aby tur spadl do vody, zatímco vyzyvatel zůstane na suchu.

Když se zvíře konečně ocitne ve vodě, naskáčou lidé po hlavě za ním a buď oni, nebo toreros na pramicích pomáhají turům najít cestu na mělčinu. Divoký tur je výtečný plavec a plaví se s nadšením, obzvlášť za letního žáru. Nic nepříjemného se mu neděje. Zatím.

Je to svátek skrz na skrz veselý, radostný, plný smíchu, nekrvavý, starost o dobro zvířat je viditelná a dobrá nálada všudypřítomná. Bez boulí a šrámů se to ale neobejde.

Když jsme se v roce 2018 poprvé jako diváci tohoto svátku účastnili, muž se třemi bodnými ranami do hrudníku a do podpaží skončil v nemocnici. Přežil, a už jsme o něm neslyšeli.

Statistiky amatérů zabitých při lidových býčích slavnostech nikdo nevede. Nepovažuje se to důležité, smrt člověka na rohu divokého tura je nehoda jako každá jiná, obejde se stručnou soustrastnou zmínkou v novinách a tím to končí. Když ty statistiky vedu pro tu zajímavost já, dopočítám se rok co rok nejméně tuctu mrtvých.

Nabízí se otázka, která vám musí vrtat hlavou od samého začátku: proč v dnešním světě, na jedné straně světě násilí i bez býků, a na straně druhé v uňuňaném světě, kde nesmíte bez přílby ani na bicyklu k sousedce pro brambory, nasazují ti nejstatečnější ze Španělů, často aniž k tomu mají náležitou průpravu, život tímto zdánlivě nevysvětlitelným, nesmyslným způsobem? Proč se potýkat s divokými zvířaty, ačkoli by bylo mnohem snazší, až nadejde jejich čas, prostě je zastřelit anebo usmrtit spoutané na průmyslové jateční lince? Proč Španělé chovají divoký skot na volnosti, i když je to nebezpečné?

Odpověď už částečně zazněla: Toreros, lidé od býků, profesionálové i amatéři, svá zvířata milují a odmítají je zabíjet spoutaná, bezbranná a zoufalá. Dokonce i ta, která neměla to štěstí dožít se profesionální arény, kde mohou vyhrát, a čeká je řezník. Toreros věří, že zvířeti, jemuž nebylo upřeno přirozené právo bojovat o život a hájit svou svobodu, se umírá snáz. Nechat zvíře, byť určené na porážku, svobodně žít a bojovat, než se jeho čas naplní, se tu nepovažuje za nic nepřirozeného ani nehumánního, ačkoli je to smrtelně nebezpečné.

A pak je tu druhá stránka věci, o níž se nemluví: Všechno, co se s divokými tury děje, sice je ritualizovaná a slavnostní porážka, ale zároveň také nástroj plemenitby. V každém slova smyslu.

Nejudatnější kravky se stanou matkami dalších generací, nejlepší býci se dožijí dospělosti a profesionální arény, ti nejlepší z nejlepších si pak vybojují s pomocí svého matadora svobodu a dožijí jako otcové dalších pokolení "udatných" býků. Tak se druh jmenuje: toro bravo. Říkám druh v obecném smyslu, ve smyslu zoologickém je iberský bojový tur řazen k "primitívním plemenům skotu". To je pro šťourálky, ve skutečnosti na tom tak záleží...

... i ve smyslu lidské plemenitby: Býčí kultura má i ve Španělsku své oponenty, hlavně ve městech a mezi levicově orientovanou mládeží. Opozice ale není silná. Děvčata na vsi i hodně městských dívek se ráda nastrojí, vetknou si karafiát do vlasů, nápadně se nalíčí a půjdou okukovat, zda jejich mládenci mají cojones. Úsloví "mít koule" pochází z býčího světa, nezní tu ani trochu sprostě, znamená to "být zmužilým", a je to jedna z nejhlubších poklon, jakou lze ve španělštině složit. I děvčeti. I holky tu dovedou být udatné.

A tak se mládenci vrhají před hroty rohů, i když jsou třeba ve skutečnosti zmužilí jen pramálo, talent nemají a umírat se jim chce ze všeho nejméně. Ale kdo by se nechtěl vytáhnout před svou milou?

"Pro muže je nemožné soupeřit s toreros na jejich vlastní půdě, pokud s nimi lze soupeřit vůbec někde."

To napsal Ernest Hemingway a ani on, ani já jsme si svou přítomností před býčími rohy valný respekt svých žen nezajistili. Papá Érnešto letěl do vzduchu jako pytel brambor. Já hlavně proto ne, že poprvé, když jsem se za skoro tříletým býčkem vyplazil po břiše zpod ohrad na silnici, abych pořídil dokonalý záběr, unikl jsem z býkova dosahu příliš rychle a navíc v ponižující poloze na břiše, a ještě jsem si umazal pěkné vlněné sako...

Já se nevyplazil, abych pokoušel svoje cojones. Ale pro to, že mi v záběru překážely nohy běžců, kteří za břevny hledali spásu, když se býk přiblížil. A já jsem štíhlý, dovedu pod břevny prolézt, a tak jsem prolezl, abych se dostal před ty nohy a mezi mnou a býkem už nic nebylo. Abych ho mohl pro svou ženu vyfotit.

To jste měli vidět, jak bleskově se mezi těmi fošnami dovedu prolnout zase zpátky... Nic obdivuhodného. Byl jsem všem leda pro smích, nejvíc své ženě. A to jsem měl rohy v obličeji, mohli jsme se dotknout jeden druhého - naštěstí nedotkli. Sako šlo oprášit a infarkt napravit dvěma velkými koňaky. Třetí mi Martička zatrhla, že prý se mi nic nestalo a zas tak světoborné to nebylo. A to tedy vážně nebylo. Ale byl jsem tam a ta fotka to dokládá.

Teď, podruhé, jsme na ulici Moratally se stádem divokých turů - a dvěma pivy - spolu. Teď už ženu vůbec nemám čím okouzlit.

Jiná mladá žena o pár set metrů níž ulicí teď hlasitě pláče. Naříká nad bezvládným tělem svého mládence. Sanitka přijede až za dlouhé minuty. Hocha v bezvědomí mezitím jeho kamarádi odtáhnou z ulice do bezpečí za mohutná břevna, jak jsem vám už řekl.

Naloží ho na nosítka, vstrčí do předpotopní otlučené sanitky a odvezou do nemocnice. V bezvědomí hoch stráví dvacet minut, ale z ošetřovny odejde po svých. Kromě otřesu mozku, což se tu nepovažuje za zranění, se mu nic nestalo. Prohlásil, že mu nic není, ať prý mu dají pokoj, a vrátil se do ulic Moratally běhat s tury.