Díl šestý čili ŠPANĚLŠTINA PRO DEBILY

17.01.2021

Konečně se dostávám k tomu, co bylo původním cílem těchto nedefinovatelných žurnalistických útvarů: K vyprávění o tom, do jak legračních situací Gringa ve Španělsku přivádí neznalost jazyka; do situací legračních, nikoli zoufalých jako dejme tomu v Německu - také v tom spočívá rozdíl mezi mentalitou hispánskou a naturelem germánským...

Když se někde rozhodnete strávit většinu zbývajícího života, je samozřejmě výhodné místní jazyk umět.

My se rozhodli pobývat většinou ve Španělsku a já vám tu postupně odkrývám důvody proč. Teď v zimě, za sněhové vánice, která pokryla za dva dny většinu Iberského poloostrova sněhem a ledem - bouře dostale jméno Filomena, se nepříjemně projevil jeden z nich: moje šeroslepost.

Jsem také solidní víkendový malíř, prachničemný malíř jako takový, ale jako víkendový malíř hotový fenomén. Jenže v Praze jsem míval zhruba pět měsíců v roce oči jen na to, abych neupadl - a ani to se nedařilo spolehlivě. V hodině mezi psem a vlkem totiž nerozeznám, co je daleko a co je blízko, nerozeznám barvy, všechno splyne do placaté šedé hmoty (fyzici by se divili, ale dejme tomu, že hmota placatá být může).

V Praze trvá hodina mezi psem a vlkem bezmála půl roku. Když chodíte půl roku v šedivé tmě, v níž nerozeznáte, jak rychle se k vám blíží tramvaj, jak daleko je obrubník... jasně, nějak si na to zvyknete, obrysy rozeznáváte a nevrážíte do lidí, ale vede to k nevysvětlitelným depresím. Naše cesta do Středomoří byla také cesta za světlem. Filomena mi nepříjemně připomněla, že nikde není světlo pořád...

Ale většinou je tu světla dost a svět je barevný. Jakkoli těžký život může být, s koronavirem, souvisejícími restrikcemi i buzerací související jen na oko, o to tvrdší, s obživou za restrikcí... vede to k psychické úlevě, když vidíte na cestu a ta je ještě k tomu barevná.

Prima. Potud v pořádku, teď ještě ten jazyk.

Zprvu Gringo vystačil, jak už vám vyprávěl, s mezinárodní latinsko-italskou hatmatilkou obsahující několik slov španělských - zaslechnutých v býčích amfiteátrech. Jenže když se někde usídlíte, potřebujete najednou spousty věcí, na něž je ta hatmatilka málo. Potřebujete například vyzdobit dům květinami a na ty květiny potřebujete truhlíky. V žádné učebnici ovšem Gringo na kapitolu "v zahradnictví" nekápl.

Pravda, Gringo je ten typ člověka, který má k učebnicím vrozený odpor, bližší je mu improvizace a nastražené uši, aby něco chytil ze života, jako to dělají malé děti, když se učí maminčin jazyk - také nestudují žádné učebnice, chytají ho ze vzduchu... A Gringo to dělá taky tak. Takže chtěl-li by Gringo protestovat proti blbému obsahu učebnic, nemá nárok... žádné učebnice ve skutečnosti nezná. Možná tam kapitola v zahradnictví je...

Jelikož ji Gringo nečetl, jeho návštěva zahradnictví se udála takto:

Přišel Gringo do zahradnictví. Zprvu chodil obrovským foliovníkem, hledal pro potřeby své kuchyně laureátské listí, potkal zahradníka a vše šlo hladce:

"Brej, zahradníku. Hledám strom, kerej nevim, jak se španělsky jmenuje. V jiných jazycích se mu říká laurel."

"Brej. Laurel je to. Tady je."

Gringo povzbuzen zjištěním, že je schopen komunikovat na tak vysoké odborné úrovni, ba dmoucí se ze svých jazykových schopností pýchou, si vzal stromeček v kořenáči a odnesl ho do prodejny k pultu, kde obsluhuje milá zahradnice. Načež řekl:

"Brej, nazdárek, slečno zahradnice. Chci se zeptat: můžu zasadit pomerančovník do nějaký nádoby?" Otázka byla správně. Namísto španělského slova pro nádobu Gringo použil slovo, jímž poskok v amfiteátru ve francouzských Nîmes označoval kyblík, z něhož ho chtěl donutit pít pivo (vasón) pod záminkou, že plechovkou by mohl někoho zranit, kdyby ji po někom hodil (jak popsáno jinde, z rozumných důvodů nepochodil a z kyblíku jsem nepil). Ale jelikož jsou obě slova skoro stejná, prošlo to a slečna věděla, nač se ptám.

Mimochodem: Tady často vědí, co říkáte a nač se ptáte, i když neznáte správné slovo a máte mizernou výslovnost. Ne jako v Anglii, kde, když nedej Bůh cestujete třeba do Leicesteru nebo Worcesteru, neznáte cestu a necvičili jste dvanáct let u foniatra a logopeda a před zrcadlem správnou výslovnost zvuků "lasta" a "uasta", nejen že tam nikdy nedojedete, ale získáte navíc neochvějnou jistotu, že Anglie je rezervace slabomyslných... O návštěvu irské vesnice Ballinderry (píše se to tak?) se ani nepokoušejte, nedojedete tam nikdy ani tehdy, když máte k ruce logopeda a foniatra irského původu - on sám totiž neví, jak má jméno té vesnice znít, a vědí to nejspíš jen ti, kteří tam bydlí, ale na ty narazíte zřídka, jsou ze zřejmých důvodů velmi plaší...

Nebo v Německu:

Vzpomínám si, jak mi jednou dopoledne v Německu - bylo to v Bavorsku - došly zápalky a já si neměl čím zapálit cigaretu. Zastavil jsem několik Němců, mnoho Němců, a slušně se jich s poukazem na tu smutně nepoužitelnou cigaretu dotazoval, zda nemají fojrverk. Dovtípil jsem se totiž, že když je oheň "fojr" (anglicky je "fajr", tak německy musí být "fojr"), tak ten "verk", kterým se onen oheň spustí, přivede k životu, rozdělá, zkrátka zapálí se, musí být "fojrverk".

Já se dovtípil, ale Němec žádný. Nikdo mne nepochopil, nikdo mne neopravil, nikdo mi nepomohl, jen na mne tupě hleděl nevěda, proč sháním hasiče. Měl jsem totiž chtít "fojrcajk". Na založení ohně není "verk", ale "cajk", pak je to zapalovač. Jinak, je-li to verk, jsou to hasiči. Pro mne je to drobnost a řekl bych, že vida můj smutně upřený pohled na koneček beznadějně studené, nehořící, bezžárné a nekouřící cigarety, došlo by i opici, že hasiči nejsou to, co sháním, ale naopak.

Ne tak Němcům. Pro ně byl rozdíl "zásadní" a ve své dobromyslnosti by mi snad ty hasiče zavolali, jen kdyby věděli, nač je chci a proč to mají udělat. Nakonec jsem musel, přesvědčen o intelektuální pokleslosti celého německého národa a s cigaretou v ústech, pantomimicky sehrát, co jsou sirky, jak se používají, a co s nimi potřebuji udělat. Došlo to blonďaté Brunhildě s copy, která mi pak za to dvacetiminutové představení věnovala celý balíček sirek. Zametala zrovna zahrádku zahradní restaurace a chystala ji na otevření. Kromě sirek jsem dostal polévku a pivo - na mé protesty, že nemám ani na ty sirky, nebyl brán zřetel: Prý je ještě zavřeno a ona by tudíž stejně nemohla kasírovat, porušila by německý zákon o pracovní době a bezpečnosti práce, pojišťovnictví a pohřebnictví (kdybych se třeba mimo pracovní dobu tím pivem zalkl, pojišťovna by nezaplatila pohřeb, a musela by mi ho platit ona, protože mi pivo prodala. Byl-li to dar, pracovní zákony se na to nevztahují... Německo, no...)

Tady se to nestává. Španělé se snadno dovtípí, co máte na mysli, i když použijete špatné slovo a navíc ho mizerně vyslovíte. Takže slečně bylo jasné, že můj "vasón" je její "vaso" čili nádoba, a bez okolků odpověděla:

"Jasně, když je dost velká a když ho hnojíte. Pak to jde bez potíží."

Vybrali jsme také nějaké bylinky do vaření, vykládá Gringo, a žádali pro ně nějakou zemi. Tedy zeminu, ale to je tu totéž slovo.

"A kolik jí potřebujete?"

"To my nevíme. Na tyhle bylinky."

"To záleží, kolik na ně máte místa."

"To taky nevíme. Chceme je mít v truhlíku a ten ještě nemáme."

"Aha, tak v truhlíku. Vyberte si truhlíky a pak spočítáme, kolik zeminy budete potřebovat."

"Děkujeme mockrát, slečno zahradnice."

K této konverzaci došlo, byl Gringo skálopevně přesvědčen. Mýlil se. Ve skutečnosti bylo řečeno následující:

"Brej, nazdárek, slečno truhlíku. Chci se zeptat: můžu zasadit pomerančovník do nějaký nádoby?"

"Jasně, když je dost velká a když ho hnojíte. Pak to jde bez potíží."

"Pak potřebujeme nějakou zeminu."

"A kolik jí potřebujete?"

"To my nevíme. Na tyhle bylinky."

"To záleží, kolik na ně máte místa."

"To taky nevíme. Chceme je mít v šupleti a to ještě nemáme."

"Aha, tak v truhlíku. Vyberte si truhlíky a pak spočítáme, kolik zeminy budete potřebovat."

"Děkujeme, slečno truhlíku."

Gringo je člověk dovtipný, jenže až moc. Tentokrát se dovtípil, že když se španělsky řekne nějaká věc, v našem případě "zahrada", španělsky "jardín", pak člověk, který má s tou věcí něco společného, se jmenuje tím slovem a přidá se k tomu -ero. To znal z býčích amfiteátrů: Býk je toro, člověk, který se o býky stará, je torero. Zahradník je tudíž jardinero. Jo? Jasná věc.

A je-li ten člověk libo jakého povolání děvče, namísto -ero se tam nakonec vrazí -era. To Španělé znají odpradávna, jakkoli se jim vyčítá sexismus a machismus, španělština ženské tvary skoro na všechna povolání zná. Děvče, jež vystupuje s býky, se tudíž jmenuje "torera". Jak jednoduché.

Zahradnice tudíž musí nutně být "jardinera".

Ne. Jardinera je truhlík. Truhlík naopak není "cajón", což je ve Španělsku jakákoli bedna, bednička, krabice, škatule, kastlík, líska, šuple. Dokonce i "pokladna" a v přeneseném významu "banka" mají stejný slovní základ: caja, tedy velký cajón, caixa, catxa. Výslovnost kolísá mezi "kacha", "kača" a "kaiša" (španělštin je mnohem víc, než si myslíme), odtud naše "kasa" a "káča". Každý to ví, to slovo je tu úplně běžné. Zkrátka cajón je cokoli, co je hranaté a duté a lze do toho dát něco jiného.

Jen truhlík na kytky to není. Proč ne, to ví jen Duende - o něm někdy příště. Truhlík je "jardinera". A basta. (Tedy v našem kraji. Gringo není pitomec a jeho úvaha byla správná, dejme tomu v Madridu nebo Salamance by platila. Ve Valencii ne.)

Slovo "truhlík", ten cajón na kytky, který měl být zahradnicí, zjevně nemá ve španělštině ten posměšný přídech, jako v češtině, takže u slečny zahradnice v přátelské atmosféře nakupujeme dosud.

A lepšíme se. Časy, kdy jsem se v baru neústupně dožadoval řezníka namísto popelníku (carnicero/cenicero), jsou nenávratně pryč. Mimochodem: Španělští číšnici se vždycky smáli a obratem mi donesli popelník, okamžitě, pokaždé, na tak blbý přebrept se totiž nedá zapomenout, takže Gringo tenhle "přeřek" často dělá schválně - je to způsob, jak si získat pozornost, přátelskou náklonnost... Je to vlastně metoda "blbá blondýna".

V Německu by to nešlo. Tam by vám prostě donesli řezníka, jen kdyby věděli, nač ho potřebujete...

Někde je světla víc a někde míň v každém slova smyslu. Ne nadarmo to byl Němec, kdo na smrtelné posteli volal "více světla!" - marně, zdá se. Není jedno lepší než druhé, jsou i lidé světloplaší a v šeru se jim žije pěkně. Nemají rádi barvy intenzívně ohnivé, považují je za příliš řvavé, dávají přednost jemným tónům pastelovým a lomeným. Nesnáší letní žár a snad aby si dodali na romantismu, zbožňují mlžný podzim. Zazlívat jim to nejde, není to horší, jen jiné a jistě to má svůj půvab. Ale já jsem šeroslepý a spolu s Goethem volám: Více světla!

Snad už je Filomena pryč...