Díl třináctý čili GRINGOVY POTÍŽE S OČKOVÁNÍM

11.07.2021

Mikročip od Gatese nebo tajná mapa moskevského metra či jaké svinstvo je v tom docela jistě. Očkování mě proměnilo v nepříčetného idiota. Ale dá se to léčit koňakem. Hle, po delší odmlce vyplněné kampaní pro Dědky a fiestami Gringovo aktuální svědectví:

Můžete říct, že se nezměnilo mnoho, ale to nemáte pravdu. Nepříčetný nebývám. Kdo mne zná osobně, tak ví, že jsem celkem fádně seriózní až vážný pán s nikoli přemrštěně, ale dostatečně vyvinutým smyslem pro odpovědnost.

S očkováním jsem svolil celkem snadno a bez okolků - zdravovědou jsem se nikdy nezabýval, jenom to zdržuje a stejně nic nezmění, strach z injekce, když jsem přemluvil chirurga, aby mi zabodl skalpel pět centimetrů do zad bez anestezie, by byl legrační, krevní sraženinu rozpouští alkohol, a hlavně to beru dost prakticky:

Za prvé: Jsem neustále prosycen dostatečným množstvím koňaku. Když koňak zabije rakovinu lebečních kostí, kterou jsem - podle mého jen díky koňaku - přežil, když koňak udělá, aby vám půlmetrová díra v břiše vyplněná umělou hmotou nestála dokonce ani za žert o ceně zlámané grešle, nu tak tedy tentýž koňak jistě zabije kovida a zrovna tak rozleptá Gatesův mikročip jako nic. Je mi to jedno, koňak mě chrání před kovidem i před Gatesem a tím pádem je všechno fuk. Co se mi ještě může stát? Nic.

Jenže:

Za druhé: Přiživuji se - a to dost podstatně - v pohostinství. Potřebuji, aby mí klienti věděli, že jsem pro jejich bezpečnost udělal všechno, co jde; aby mi důvěřovali, jinak o ně přijdu a na koňak nebude.

Jelikož klientů zimbecilnělých ruskou propagandou, kteří věří, že jim z vakcíny narostou zelená tykadla nebo chobot jako roura od vysavače, stejně tak jako těhotných klientek, které mají zakázáno stýkat se s očkovanými, je ve světě naprotá menšina - jsou to vyloženě exoti, většina z nich Češi, kteří nemají šanci mě uživit... vzhledem k tomu úvaha, zda se očkovat nebo ne, vlastně ani nenastala. V mém případě je to nezbytnost a bojím se jí asi tolik, jako jiné nezbytnosti: jít se vyčurat, například.

Já a mí klienti, kteří mě uživí, chceme žít svobodně, slušně, nikoli bezohledně si vydělavát, a spolu si užívat, co život ve Španělsku nabízí. A to taky budeme, všemu navzdory, a má-li nám cestu k tomu otevřít třeba mikročip od Gatese, přísahám, že budu mikročipy chroustat jak buráky. S nežádoucími následky už si koňak poradí.

Bude vysílat mikročip macerovaný v koňaku Gatesovi důvěryhodné zprávy? Dost pochybuju.

Nu a tak, jakmile na mě přišla řada, šel jsem si pro očkování. Bylo to krátce po poledni. Jelikož jsem si vypěstoval resistenci vůči bolesti, ani jsem si nevšiml, že jsem nějaké očkování dostal.

"Už můžete jít."
"Nemůžu, já chci tu vakcínu."
"Vždyť už ji máte."

"Aha. Tak nashledanou."

Mělo mě to varovat. Resistence je jedna věc, ale naprostá apatie je věc druhá. Mikročip evidentně funguje už v okamžiku aplikace. A co hůř: Po několika desítkách minut se Gatesův čip neodvolatelně uhnízdil v mém mozku. A nastaly potíže.

Téhož dne jsme totiž odjížděli na třetí koridu svatojánských fiest v Alicante, a vezli tam vzácného hosta, pro něhož jsem sehnal lístek vedle nás. Načež až když byl Bucefalos na půl cesty mezi naším domovem a býčím amfiteátrem - je to asi padesát kilometrů, zjistil jsem, že jsem zapomněl fotoaparát. Půjčený Olympus.
Což by nebylo to nejhorší, poradím si i bez něj, ale já neměl tušení, kde jsem ho zapomněl, a mikročip v mozku mě přesvědčil, že jistě na chodníku před domem, a že se jistě stane nějaké strašné neštěstí, pokud ho okamžitě nenajdu.

Nu a tak jsme se vraceli. Bylo hrozné horko a žena mne poprosila, ať, když už se vracíme pro fotoaparát, vezmu také lahev ledové vody.

Zapomněl jsem, že na mne žena vůbec mluvila. To udělal mikročip. Vzal jsem jen fotoaparát a žena pravila, že podruhé se - kvůli vodě - vracet nebude. Tragicky se spletla.

Spokojení s nálezem ztraceného fotoaparátu a s dostatečnou časovou rezervou jsme při druhé cestě minuli bod, z něhož jsme se vraceli. Načež mne Bůh ví proč napadlo zkontrolovat, zda mám vstupenky - vstupenky jsou vždycky moje starost.

Vstupenky na býky jsem nikdy nezapomněl. Není to možné, abych já zapomněl entradas na býky, jednu z mála smysluplných věcí v mém životě. Nejde to.

Jsem schopen zapomenout cokoli, umím zapomenout, jak se jmenuji, datum narození své matky jsem zapomněl tak dokonale, že mám pocit, že jem ho ani nikdy neznal, zapomněl jsem jméno své první lásky... znám jediného člověka na celičkém světě, který je v tomto ohledu dokonalejší - ten je schopen zapomenout doopravdy všechno, ale dnes zůstanu diskrétní...

... jen lístky na býky nezapomínám, nikdy. To je vyloučená věc.

No a já je neměl.

Ne že bych je zapomněl, ale mikročip udělal, že jem vzal jiné, až na zítřek.

Podruhé se Bucefalos prostě vracet musel - bylo vyprodáno a jiné lístky nebyly, i kdybych nakrásně chtěl koupit jiné a svou blbost - s patřičnou provizí pro Gatese, pochopitelně, proč by to jinak dělal? - si tak zaplatit.

Nějaká stovka kilometrů navíc... a časová rezerva se povážlivě zkracovala.

Vzal jsem vodu pro ženu, to mikročip nějak vyplavil, ale lístky ne...

Naštěstí si spolucestující všimli, že mne očkování proměnilo v nepříčetného idiota, že mi nelze svěřit vůbec nic, a já, všeobecně člověk spolehlivý, to bolestně nesl, žerty na svůj účet - spravedlivé - přijímal trpělivě, ale nemohu tvrdit, že s nějakým obzvláštním potěšením... Ale s pomocí přátel, kteří zkontrolovali, zda jsem schopen udržet i mikročipu navzdory v lebce tři věci najednou, už jsme se počtvrté vracet nemuseli.

Tohle udělal ten mikročip. Je to pekelně nebezpečná věc.
Časová rezerva se scvrkla na minimum. Ale několik minut přece jen zbylo. Věděl jsem, jak nad Gatesem a jeho mikročipem zvítězit: Koňak.
Zapadli jsme do baru k příteli indiánovi Juanu Carlosovi naproti býčímu amfiteátru v Alicante.

"Juane, mám v mozku Gatesův čip, a jestli mi nenaleješ koňak, určitě umřu - a nalej rovnou dva."
Když jsem mu to pak vyprávěl, mohl se potrhat smíchy, ale zároveň měl vážné obavy o mé zdraví. ("Už jsi v pořádku?" ptal se se mě následujícího dne...)

A teď vám něco řeknu: Mikročip od Gatese se v koňaku rozpouští jako šumivý celaskon v Niagarských vodopádech. Polkl jsem chladivě lahodnou tekutinu (koňak se tu pálí jen na třicet procent, takže se dobře pije i za horkého počasí) a v mozku mi to udělalo: "Pšššouk..." A bylo po čipu.

Od té chvíle jsem zase normální Gringo, jemuž lze méně obtížné úkoly jako donést vodu nebo vzít lístky bez obav svěřit. Přesně s posledním loknutím. Čili přesná dávka na obranu proti nežádoucím účinkům očkování je: Dvě chupita (v českých poměrech "prcek") koňaku. A je po vedlejších příznacích.
Pravda, jsem magnetický a drží na mně kovové předměty, ale přátelé - zejména dívky - se dušují, že to s očkováním nesouvisí, že magnetický jsem byl vždycky... a v životě mi to nijak nepřekáží.