Textařská alotria: PRÁCE PRO VRAHA 

07.08.2021


Práce pro vraha, tohleto. 

Dá se Havran přeložit jinak a lépe, než jak to udělal Nezval? Mám za to, že víckrát ne.

Proč to někdo dělá, když už to jednou přeložené je, a rovnou tak, že lépe to půjde jen moc těžko?

Nevím to. Nevím a jsem zmatený. Ať si hlavu lámu, jak si hlavu lámu... marný vzdor.


Já ne že bych si stěžoval

však duší mou nic víc než žal teď hárá.

Barytony a tenory: "... teď hárá"...

To už tak někdy chodí, že někdo se takhle něčím posedne. Proč, to sice nevím, ale vím jak. Osud mi totiž vybral postižení velmi příbuzné. Aniž bych o to usiloval a dodnes mám pocit, že za to nijak nemohu. Ale mohu na vlastním příkladě - ne pro to, že bych se v tomto oboru cítil nějak obzvlášť významný, ale pro to, že tenhle příklad dobře znám - objasnit, jak k tomu dochází. Nebo může dojít. Že se člověk posedne touhou napínat slova do rýmů, ačkoli drhnou, a on často nevěří, že se to může povést.

To bylo tak, dějinná fakta a technikálie jen telegraficky:

Coby jediný vlastník baskytary široko daleko jsem se ve čtrnácti letech čili před bezmála čtyřiceti lety stal členem původně školního rock'n'rollového bandu. Všichni jsme milovali Beatles a klasický rock'n'roll (čímž jsme byli už tehdy velmi zvláštní - bylo to demode, ale móda revivalů ještě nebyla), pokud jsme vyprodukovali něco, co znělo trochu podobně, byli jsme neskonale blažení, a žádné společné seriózní ambice kromě nevědomého, ale na první pohled zřejmého úmyslu co nejdříve se upít k smrti jsme neměli. Natož ambici něco sepisovat.

Anglicky neuměl nikdo, zpívali jsme "svahilštinou", "hadžu maňu", ale pokud možno foneticky věrně - takže později se ukázalo, že většinou to opravdu angličtina byla, protože naposlouchané jsme to měli dobře. Aniž jsme ovšem tušili, co zpíváme - přeložit jsme si dovedli tak leda titul, a to jenom někdy, třeba Blue Suede Shoes nebo Long Tall Sally, kdežto I Should Have Known Better nebo I've Been Loving You bylo daleko za hranicí našich jazykových schopností a nedávalo nám to zhola žádný smysl. A co je trestuhodné: bylo nám to dokonale fuk. Měli jsme za to, že slova, která se rýmují, jsou dobrá leda na to, aby měl zpěvák proč ječet. Že půvab písničky nespočívá v tom, co se tam říká, hlavně aby se to nějak rýmovalo a znělo to dobře.

Velmi trapné výchozí podmínky pro překládání anglických veršů do češtiny - na což ale v tu chvíli nikdo z nás nepomýšlel. Až jednou někdo ze starších spoluhráčů, myslím, že to byl doprovodný kytarista Smrž, ostatní starší kamarádi s ním nadšeně souhlasili, mně to jednak bylo jedno, a za druhé jsem měl coby dítě omezená hlasovací práva, takže jsem neprotestoval, navrhl, že by bylo prima, kdybychom tomu, co zpíváme, rozuměli. A že by bylo fajn, kdyby nám rozumělo publikum (jež se utěšeně rozrůstalo z několika jedinců, spolužáků a rodičů, na první desítky). Čili - jelikož anglicky neumíme ani my, ani většina publika (tehdy), že tedy budeme zpívat česky. A že jiné písničky hrát nechceme, a tak tedy si ty písničky musíme přebásnit. Přeložit, což není výstižné...

Inkriminované uskupení
Inkriminované uskupení

Původce nápadu Smrž šel příkladem.

Totiž to je tak: Nám sice bylo jedno, co se v písni říká, ale velmi nám záleželo na tom, jakými slovy, totiž ne co ta slova znamenají, ale jak znějí. McCartneyho řádek "was in vain" v písni If I Fell je tak neskonale výtečný, zvuk těch slabik tak dokonale patří k té písni, že jiná písmenka tam prostě nepasují. Nic jiného než "vozy ven" tam česky nejde. A teď to nějak napněte do rýmu o panické hrůze mládence z milostného neúspěchu, což v něm probouzí někdy ostýchavost, někdy agresivitu a majetnické sklony... o čemž ta píseň je. Máme tu dva protichůdné prvky: Téma, jež musíme nebo chceme přibližně zachovat, a správně znějící český slogan, ale úplně blbý. Třetí pilíř - přízvuky a tudíž rytmus - stojí, trefili jsme se s geniální jasnozřivostí... Vozy ven... fakt pecka...

Nejde to dohromady... Rytmus báječný, zvukomalba dokonalá... smysl stupidní... A to časem přibudou další kritéria. Přičemž ne na všech slovech takhle záleží, jen na těch, která písničku "dělají", na nichž "stojí", která jsou nápadná a lidé si ji proto pamatují, ostatní je "vata".

Smrž, autor (když si to vymyslel, tak ať se předvede), ukázal, co v něm je: Ulakotil se na slovo "she" z úvodního řádku I Saw Her Standing There, kterou jsme měli v repertoiru, a vystavěl český text na podobnosti s českým rozkazovacím slovesem "šij", vysloveno hovorově "ší", čili dokonale stejně. V písni se říká "she was just seventeen", což Smrž přeložil jako "šij celej den", píseň pojmenoval Svetr, neznámé děvče v ní nabádal k pilným domácím pracem a rukodělnosti, zatímco on "půjde ven" (rýmuje se to na "celej den"). S tím, o čem je originál, se Smrž nebabral...

Píseň s novým textem měla úspěch a při setkáních s mladšími spolužáky, kteří nás tehdy slýchali, ji občas musím dávat k dobrému dodnes.

V dnes již zaniklém výčepu U tří bojovníků seděli dva básníci, což nebylo moc poznat. Tedy, že sedí v putyce, poznat bylo, ale tomu, že jsou to básníci, mnoho nenasvědčovalo. Jeden trochu šumloval a zakoktával se, druhý, výrazně mladší, mluvil z cesty a občas dvě věty najednou a žádnou celou... Neřekli byste, že jsou to lidé výtečného slovesného nadání a že se jednou budou oba písmenky živit...

"Řikals, že bys chtěl udělat Please Please Me..."
"No protože nám tam jdou dobře ty hlasy..."

"To bude práce pro vraha, je tam strašně moc těžkejch sloganů... 'come on' například, to tam bejt musí..."

"Kámen, třeba."

"Hezký, ale blbý. Má to opačně přízvuk. Bude ti to znít jako 'kam-én'."

"Tak něco jinýho, to je fuk, rozhodujou ty samohlásky, třeba 'já mám'... (pozpěvuje si) 'kaman, kaman, kaman'... 'já mám, já mám, já mám'... To sedí, ne?"

Starší vlasatý básník si pozpěvuje taky.

"Jo, to by šlo. Nějak to třeba smontujeme. Ale pořád je to práce pro vraha. Co to samotný 'please please me', a to tam bejt musí a musí to bejt dobrý, jinak to můžeš vodpískat. Tam dáš co?"

"Tam je to fuk, cokoli s dlouhým í a š na konci, máš na výběr: spíš, spíš, víš..."

"No ale udělej to dvojsmyslný, trochu pornografický... jako to má Lennon."

"Spíš... 'Spát s' je dvojsmysl, to by se dalo nějak použít..."
"Jo: Spíš, spíš, myš, oh yeah, a já spím též!"
"Di do prdele, tady nejde pracovat. Dáme si panáka."

"Eště ti teče pívo po bradě a už bys chlastal kořalku... Pane Kapitáne, dvě vodky prosím, dvojitý, mně do klenice a tady mladýmu pánovi dejte láhev s dudlíkem. On už hačá, ale s pitím má potíže..."

Napijí se, pak starší pokračuje.

"Máš nějakej nápad?"

"Nevím. Začněme od toho prostředku. Cos' říkal, že znamená to 'complaining', ty umíš líp anglicky...?

"To complain. Stěžovat si."
"Tak mám nápad, jen nevím, jestli může 'žal hárat v srdci'."
"A proč by nemoh'?"
"Protože háraj psi, vole."
"Ale hovno, 'hárat' je obecný slovo, hárat může kdekoli cokoli, to by pak člověk nemoh' bejt rozháranej, například... Otázka je, proč by někde něco hárat mělo..."

"Protože mám nápad, koukej: Jak je tam to místo 'I don't wanna sound complaining...'¨, to se rýmuje na rým schovanej vevnitř 'rain in', že jo, to umim napodobit, a pokračuje to 'if my heart' - to je důležitý, co je 'my heart' každej ví, to je nápadný... my heart tam bejt musí a já tam to my heart dostanu taky..."

"Tak vokaž..."
"Hele: 'Já ne že bych si stěžoval / však srdcem mým nic víc než žal teď hárá.' To zpíváš ty. A já a Smrž zopakujeme: '...teď hárá'... Jo?"

"Ty vole, to je geniální! Pojď na mou hruď, zářihochu! To je výborný! Je to teda trochu jazykolam... ale to 'hárá' je výborný... Hele, vadilo by ti, kdyby ten žal háral v duši? Přijdeš o to svý posraný srdce, ale ty čtyři souhlásky bez vokálu v tom tempu nejdou zazpívat..." 

(Pozn.: A to je jedno z těch dalších kritérií - na papíře to může vypadat hezky a překlad i poezie to jsou, ale nejde to vyslovit, což je jedno u Nočního rybího zpěvu z Šibeničních písní, ale pro opravdovou písničku sepsanou za účelem provozování na jevišti je to fatální...)

"Mně je to iverele... ireleve... ilereva... mně je to u prdele, ať si žal hárá, kde chce."

"Výborně, napiš to někam, než to zapomeneš. Pane Kapitáne, dejte nám prosim vás pár prázdnejch účtenek, a vemte dvě piva... Na to půjde výborně navázat. Co třeba..."

Takhle to začalo. Proneseny tehdy byly stovky takových rozhovorů.

Přeložit anglickou písničku do češtiny tak, aby to bylo k něčemu, a abychom se na pódiu nezhroutili smíchy, ledva zpěvák pronese první slabiky, mi trvalo ještě několik (mnoho) let. Ona to není taková legrace, jak to zprvu vypadá, vzhledem k množství těch kritérií - snad jen že v písničce nemusíte být tolik doslovní, jako když překládáte báseň, přece jen můžete na původní téma nehledět, pakliže se vám zlíbí, zas je tu ale požadavek na tu snadnou vyslovitelnost, a to s ohledem na vady řeči konkrétního zpěváka (mně se například nesmí psát moc sykavek - předkus je jen drobný, ale v mikrofonu mi sykavky zní jako výboje statické elektřiny), takže je to ne-li totéž, pak hodně příbuzné.

Stalo se pak několik věcí: Můj spoluautor z rozhovoru se naučil anglicky nad jiné skvěle, rozhodl se považovat angličtinu za universální esperanto rock'n'rollu, a touha zpívat Beatles česky ho, zdá se, opustila. Smrž, který to celé spískal, s rock'n'rollem skončil úplně, on si stejně většinou nepamatoval akordy a jenom tleskal do rytmu... Legrační píseň Svetr nám po něm zůstala... A tak to všechno má být, on to dělal hlavně pro legraci, nám ostatním z toho vznikla celoživotní vášeň.

A na mně, jelikož jsem umanutý a chtěl jsem dokázat, že nějak to jít musí, zůstalo to břemeno překlápění anglických veršů do českých. Když jsem to jednou klukům slíbil... Zoufale mi to nešlo a nijak zvlášť mě to nebavilo, ale nechtělo se mi vzdát se bez boje.

Při vysedávání po putykách jsem si pak veršoval vlastně pořád, na libovolnou písničku, která mě napadla, na cokoli, co jsem zaslechl a líbilo se mi a já usoudil, že by se pro nás hodilo.

"Oh, dear, what can I do..." z Baby's In Black může být "z dvou dír, co kolem jdu", navrhla moje tehdejší přítelkyně, sama nesmírně nadaná textařka, která se ale ostýchala své nadání uplatnit jinak než v bizarním humoru.

"Dobrý. A jak to bude pokračovat? A jak tam dostaneš tu mrtvolu?"
"To je celej text, poslouchej (děvče zpívá):

Z dvou dír co kolem jdu

Jdou dvě myši

Na výzvědu

Odporný jsou od pohledu.

- A teď refrén, jo? -

Jé, koukej šnek

A já už nemám ten věk

Abych ho zašláp a řek

Pitomej šnek. 

Dobrý, ne? A máš tam mrtvolu. Teda málem."

A "Lawdy Miss Clawdy" bylo "Láďo, nos klády", "Summertime" bylo "Zametám"... a je dosud, to už je vážně text, který zpívat jde.

Jak jsem tak posedával a vyplňoval den za dnem tu náramně složitou křížovku - metrum, rytmus (text musí "šlapat"), zvukomalba, nároky na výslovnost... no a ten smysl, samozřejmě... stalo se mi to zvykem. Železnou košilí, o niž jsem původně nijak zvlášť nestál.

Je to silně návykové a s každým řádkem, který se vám povede, vás to baví víc a víc. Nejprve trochu a potom hodně, jak to některé drogy dělají.

Jako někdo pro zkrácení dlouhé chvíle, nebo aby jen tak zbůhdarma nezíral do piva, čte noviny, hraje sudoku nebo tetris, luští obyčejnou křížovku nebo šachovou situaci - a víte, jak těžko se od takových věcí odchází - je to droga, jíž se propadá nesmírně snadno - já luštím svůj hlavolam. Stal jsem se na tom závislý.

Doufám, že ku prospěchu. Po stovkách marných a směšných pokusů dnes přece jen při příležitostných klubových večerech (z rock'n'rollového bandu je dnes občasná folk-rocková kapela) zpíváme anglické písničky česky a líbí se. Možná - to by bylo pěkné - odhalí půvab těch písniček i těm několika, co anglicky neumí (nějak anglicky dnes umí každý, ale stejně... u písničky se nesmí moc přemýšlet).

Takhle vznikla moje posedlost v oboru ne nepříbuzném, a možná posedlost ne nepříbuzná té, kterou trpí autorka překladů Dědků.

Na otázku, proč to někdo dělá, nedovedu odpovědět. Ale dovedu popsat, jak se stane, že s tím někdo začne, a hluboce chápat, že když s tím někdo doopravdy začne, nemůže s tím jen tak přestat. Je to silně návykové.

Může se dočkat překvapení jedině příjemných.

Například: Píseň Summertime sourozenců Gershwinů se v české verzi zpívala i přede mnou (což já nevěděl). Český text k ní neudělal nikdo menší než Jan Werich. Pokoušet se konkurovat mu, zejména při jeho všeobecně přijímaném zbožštění, je zdánlivě skok hlavou proti zdi z vysokého mostu, s oprátkou kolem krku a nabitým revolverem u spánku. Jenže jelikož jsem o existenci Werichova "Je léta čas" neměl tušení, napsal jsem si své "Zametám" a tvrdím, že přinejmenším některé pasáže Werichovu verzi předčí (troufalé tvrzení, Wericha přece nemůže nic a nikdo předčit... ale co už, podle mého to tak je).

Z hloubi své mladické duše přeju autorce překladů Dědků, ať se jí povede totéž. Kdyby to měla být jedna sloka, jeden řádek... který přinese novou barvu, jiný pohled, zvláštní zvuk, bude "šlapat". Stát se to může.

Nikdo to nikdy neví, dokud to nezkusí.

Musí se to zkusit.

P. S.: O samotné poezii jsem se rozhodl raději nemluvit, poezii sice miluju od dětství a můj vkus je blízký vkusu překladatelky, ale můj vztah k poezii je tak složitý a provázaný se vším možným - jak s tím rock'n'rollem, tak kupodivu třeba s Rembrandtem a Tizianem, i se vzpomínkami osobními, že bych se zamotal a potřeboval desetkrát víc prostoru, abych stručně a srozumitelně všechno rozmotal. Rozhodl jsem se tedy navlíknout to na jiné kopyto. Výsledek by měl být stejný.