Daniel Deyl k DĚDKŮM

09.03.2021

Pro kocovinu našich dětí

Nerad to na sebe prozrazuji, ale jsem mizerný čtenář poezie. 

Natolik mizerný, že jsem dlouho považoval anglickou podobu toho slova za pokyn Edgaru Allanu Poeovi, aby se snažil. Když se ve škole ptali, v jakém metru nám básník napsal to či ono dílo, v odpověď mi z hroznu pomatených myšlenek jako první dorazilo ke rtům slovo "Sèvres!" Naopak hexametr dodnes pokládám za něco s německými čarodějnicemi. Zkrátka, škoda mluvit. 

Vybavuje se mi, jak jsem civěl do řádek a odstavců vybraných básní v učebnicích. Byly to normalizační učebnice, takže v nich byla spousta blábolů a další spousta blábolivých básní jinak mnohdy skvělých básníků-komunistických konvertitů. Ale taky tam byli, tuším, Vrchlický, Dyk, Sova, Machar, Hlaváček, Březina a takoví lidé. 

Jenže kam s tím na mne. Četl jsem tehdy hodně a leccos, ale poezii jsem trávil pomalu, špatně a s žádným obvláštním potěšením. I want to hold you ha-a-a-a-a-a-and, to by mi šlo. Ale jak jsem u toho neměl akord G dur, špatně mi to klouzalo o závity. 

Měl jsem však štěstí, že jsem měl rodiče, kteří do mých patnácti neměli televizi, ale zato měli opravdu velkou knihovnu. Chodil jsem tam od chvíle, kdy jsem dolouskal poslední verneovku. Byla vedle gauče, právě tak, aby do ní člověk vleže dosáhl (knihovna, ne verneovka). To je důležitý detail. 

O mnoho let později, když už jsem zůstával doma sám, jsem na onom gauči prožíval obzvlášť nepovedené nedělní dopoledne. Co dělá piják světel, když se rozední? Večerní koňak, rum a višňovka mu vystaví účet. Místnost byla pro moji hlavu příliš malá a nemohl jsem ani snídat džbánek piva, protože bych byl pro něj musel někam jít. Znaven, ach znaven vším, nevěřil jsem osudu a sobě ještě méně. Jak tak sotva ležím, padne mi oko na knihovnu a v ní hřbety maličkých kapesních knížeček. Natáhl jsem ruku a nahmatal, tuším, Máj. A najednou, aniž by se co řeklo, to dávalo smysl celé, se vším všudy. Dveře se otevřely. Bylo to jako slyšet poprvé A Hard Day's Night

Dveře pak už nikdy úplně nezaklaply, ale pozdní začátek se na mé nesečtělosti stran poezie podepisuje dodnes. Když mi proto kapitán lodi Anna před zhruba měsícem řekla, abych se podíval na Tygra, tygra, který's burning bright, jako první mě napadlo, kruciš, ten Blake, všichni o něm tak pěkně mluví a já toho znám tak málo. 

Tak jsem zadal do Googlu cosi, co mne dovedlo na stránku s kompletním Blakem (a mnoha dalšími). A ejhle - zopakovala se ona epifanie z před mnoha let, tentokrát i bez pomoci zbytkového alkoholu. Ah, sunflower, weary of time, counting the steps of the sun... Znovu jsem poprvé slyšel A Hard Day's Night

Vtip je v tom, že ne každý má doma Annu, zato mnoho z nás má někdy kocovinu, vaše děti - případně jejich děti - nevyjímaje. Dědci jsou tu proto, aby leželi tam, kde do nich v takovou chvíli může člověk bezděčně zabořit nos a nechat se unést. Tomu odpovídá i výběr dědků; vždyť se vší úctou víme, že náš čas je omezen a že každá nová kniha znamená jednoho nepřečteného klasika. 

Na zdraví, tedy.

- autor je redaktor týdeníku Hrot -