PRVNÍ SLOVO Jana Rejžka

Čilé nakladatelství dybbuk přišlo ve vší tichostí s vynikajícím nápadem. Oživilo památnou edici Květy poezie, ano, těch knížtiček do kapsy, která vycházela v Mladé frontě v letech 1958-2008 a přinesla 241 svazek, coby zřejmě nejstarší řada svého druhu.

Můj pohled na Ondříčkova Zátopka musím začít polemikou. Zatímco se naše neslaná nemastná filmová kritika vzácně shodla v jeho zaslouženě kladném přijetí, našel se případ jakoby trucujícího dítěte, které se zapře a umíněně je proti.

Já vím, že bych se měl věnovat aktuálním událostem jako jsou afghánští uprchlíci nebo odposlouchávání ruských agentů bez prověrek na Hradě případně róbě Jitky Čvančarové při zahájení karlovarského filmového festivalu, pod níž prý chtěla propašovat dovnitř Alenu Schillerovou, která si na ministerstvu zapomněla pozvánku, ale já mám dnes radostnou...

Zatímco loni se objevilo hned několik velmi zdařilých českých filmů jako Vlastníci, Staříci, Šarlatán či Krajina ve stínu, letos to v biografech vypadá jako u snědeného krámu.

K základním prázdninovým povinnostem každého vážného zájemce o kinematografii patřila za minulého režimu návštěva Letní filmové školy, která se v letech 1981-1984 a pak od roku 1992 odehrávala v ideálním prostředí v Uherském Hradišti.

Možná si ani neuvědomujeme, jak velké štěstí jsme měli na silnou generaci překladatelů, která nám za minulého režimu zprostředkovávala přední díla anglo-americké literatury. Kde začít a kde skončit? Zábrana, Škvorecký, Emmerová, Fröhlich, Vrba, Jungwirth, Josek, Kořán, Kovályová, Urbánek, Wolfová, Mareš, Přidal, manželé Pellarovi, Valja, Šrut,...

Jak by řekl Andrej Babiš, nech si to všetci zapamätujú! Mám skoro s každým nějakou zábavnou historku, kterou je bohužel nutné oprášit, když dotyčný zemře, abych se při psaní vzpomínky nerozbrečel jako stará... Bobošíková.