VINCENTOVO UCHO

Zůstalo v Camargue. Tamtudy se dostanete z Prahy do Španělska, a pak přes Languedoc-Rousillon - čili tohle je vlastně fotodokumentace ke Gringovu vyprávění "Na cestě".

Žijí tam - jako v Okcitánii a na celém francouzském jihu, příbuzné kmeny Keltů, pardon - Galů, jako ve Španělsku. Mají stejné vášně a stejné slabosti - vášeň pro svátky, olivový olej a víno a slabost pro divoké býky - jako většina Španělů. Jsou stejně hluční, podobně tančí a podobně zpívají, s devíti Jihofrancouzi z deseti se bez potíží anebo jen s potížemi drobnými snadno domluvíte španělsky.

Arles, město Vincenta van Gogha, je hlavní město kraje zvaného Camargue, kde žijí divocí bílí koně a divocí černí býci - jiné plemeno než ve Španělsku, ale také autochtonní potomci praturů, nikoli domestikovaný import z Kavkazu jako Milka.

V Arles si Vincent uřízl boltec a neví se přesně proč ani jak, ale je tu šokující teorie: Krátce před činem byl totiž Vincent na koridě v římském Koloseu v Arles. Ucho zabitého býka je v koridě trofej pro matadora, pokud byl vynikající, ale teď pozor: Aby byl vynikající, musel býka převést jako mimořádně bojovného, udatného, statečného a krásného, také vynikajícího. Musel dát vyniknout jeho kvalitám. Průměrným hovadům se uši neřežou, ani to nejde, protože průměrné hovado jako udatné a krásné nepředvedete, kdybyste se zbláznili, leda přijdete k úrazu.

Malíř se sice zdánlivě zajímal víc o barvitý ruch na tribuně, než o dění v aréně, dle díla, které z toho vzešlo, soudě, ale korida jej bezpochyby hluboce zasáhla. Je víc než pravděpodobné, že se identifikoval s býkem. A uřízl si ucho, jako se to dělá skolenému býkovi, pokud vystoupení bylo působivé. Není to zhanobení, ponížení a znak porážky, nýbrž naopak hold oběma. V životopise některých obzvlášť udatných býků stojí sousloví "býk dvou uší", čili vynikající tak, že vystoupení s ním bylo oceněno dvěma trofejemi, ještě před jménem jeho matadora, který je tu jen nepodstatný nástroj k předvedení býkovy krásy a udatnosti. Je to ocenění pro oba. A v tom je ta záhada. Vincent, který sice s Provensálci nesplynul, ale znal je, a znal všechen kolorit, jejich zvyky a vášně, činem řekl: "Ten udatný, statečný a oceněníhodný jsem tu já, já jsem ten vynikající býk, nejsem průměrné hovado. Obě uši ať si nechá Gauguin." U Vincenta trápícího se věčně pochybnostmi o svém talentu (které se ale střídaly se záchvaty vědomí předurčení) je to neobvyklý akt nikoli sebezhanobení, ale neochvějného sebevědomí... Zajímavá teorie...


Dva tisíce let staré římské Koloseum v Arles, kde byl na koridě i Vincent van Gogh. Koridy se tam pořádají dodnes a jelikož Velikonoce patří v jižní Francii stejně jako ve Španělsku k nejvýznamnějším svátkům v roce, první významné koridy se ve Francii pořádají na památku Ježíšova zmrtvýchvstání. Římská Kolosea, v nichž se koridy pořádají (je několik takových), jsou nejstarší budovy, které dodnes slouží svému původnímu účelu - s výjimkou nevykradených, protože dosud neobjevených hrobek, a možná úlomků lázní vystavěných nad prameny využívanými už ve starověku.


Camargueyové - podle kraje se jmenují i místní divocí koně. Kdysi utekli Římanům a schovali se v saliništích Camargue v deltě Rhôny pod Arles, čili ve slaných bažinách. Nikdo je tam nehledal, protože se mělo za to, že tam být nemohou - kůň totiž nedovede pít slanou vodu a spásat saliništní traviny. Jenže camargueyové se to naučili a přetvořili sami sebe v nové plemeno. Vyšlechtili se k absolutnímu sebevědomí - aby ne, když zvládli tohle, a tudíž nebojácnosti. Jsou přátelští a snadno ovladatelní, i když žijí divoce, a camargueyští kovbojové je využívají pro práci s divokými býky, protože se ničeho nebojí.


Národním symbolem provensálských je cikáda, taková, jakou má Martita na kovbojském noži odtamtud, ale právě tak by mohl být plameňák. V bažinách Camargue jsou všude a jsou na čumily tak zvyklí, že jsou krotcí jak slepice. My žijeme v kraji rázem velmi podobném, v saliništích mezi městy Santa Pola a Torrevieja, ale místní plameňáci jsou tak plaší, že utečou, než stihnete sundat víčko z objektivu. Na ty naše by člověk potřeboval teleobjektiv jak bazuku, na takový nemáme.


Kravky divokého camargueyského skotu. Camargueye poznáte podle toho, že mají rohy otočené místo přímo kupředu, jako iberští divocí býci, vzhůru, čemuž provensálští říkají "tvar lyry". Jejich osud je podobný, jako osud koňských jmenovců - tedy je to nejpravděpodobnější teorie: Když Římanům došla pro gladiátorské hry exotická zvířata, jejichž stěhování z čím dál vzdálenějších oblastí říše bylo čím dál nákladnější, začali využívat i zvířata místní a mezi nimi i pratura. 

O vystoupení - kupodivu nekrvavém, bylo to spíš předvedení jezdeckých dovedností a kovbojského umu, něco jako bulldoging - divokých turů v gladiátorských hrách ve Flaviovském amfiteátru v Římě píše Suetonius v Životopise dvanácti císařů. 

Pár praturů Římanům uteklo a stejně jako koně se opevnili v camargueyských mokřadech, kde se zmenšili - to dělá ostrovní nanismus, když se někde uzavřete sami pro sebe, budete menší a menší - a přetvořili ve zvláštní endemické a autochtonní plemeno. Jsou menší a hubenější než iberské plemeno a mají ty rohy ve tvaru hudebního nástroje. Využívají se pro camargueyské hry, jiný rituál, než korida.


Maso poražených camargueských býků upravené na mnoho způsobů se samozřejmě jí. Vystupující camargueyové padnou rukou řezníka, rozdíl je jen ten, že se před porážkou vydovádí, zabojují si, takže umírají rozdovádění a na nohou, ne zoufalí, a neděje se to před zraky diváků. Maso je výtečné, na trhu ve Svatých Mariích Mořských, centru mokřadů, jsme pořídili klobásy, které patří k tomu nejlepšímu na světě, co lze pozřít.


Prodavač oliv na trhu ve Svatých Mariích Mořských. Provence je součást světové velmoci jménem Olivový olej, jehož hlavní město je andaluský Jaén - Itálie, ať se na mě Italové nehněvají, je méně významná provincie.


Keltské domečky v bažinách. Nejsou vám povědomé? Často visívaly na chodbách základních a středních škol - v provedení Vincenta van Gogha. Některé Vincentovy obrazy znám tak dobře, že bych mohl vyrábět po paměti jejich hrubé repliky. V krajině Camargue nás bavilo stoupnout si tam, kde měl Vincent stojan, a zachytit totéž zákoutí, které znáte ze slavného plátna. 


Arles - překvapilo nás, jak je památka, jíž je celé starobylé centrum města, památeční - kromě Vincentovy kavárny (kvůli turistům, asi) se nic neudržuje, nepajcuje, nenastařuje... prostě to chátrá, žije a umírá, svým tempem, které je součátí historie, a nikdo mu nepomáhá, ale taky nebrzdí. Takový je život. A když je ošklivo, Arles je fádní šedivá ruina - než ji shledáte náramně romantickou.

Arles
Arles

U býčího amfiteátru, dominanty Arles. Vedle je ještě římské divadlo


Římské Koloseum a býčí amfiteátr v Nîmes. Současnou kapacitou 24 000 diváků patří k největším na kontinentě. Skoro vždycky je plno.


V římském Koloseu v Nîmes s oválnou arénou, jak se tak kolosea stavěla. Zvláštní pocit, sedět na kamenném stupni, který zahřívaly před dvěma tisíci lety hýždě nějakého občana Říše...


Vaše krev! Okcitánec Sebastián Castella (ve Španělsku, doma Sebastien), národní hrdina a jeden z největších matadorů 21. století, je zpola Slovan, po mamince, emigrantce z východu, Polák. Je první muž se Slovanskou krví, který kdy stanul před rohy arénního býka. Nejsme korektní a nebudeme říkat blbosti, jako že "lidé jsou všude stejní". Nejsou.

Sebastiánovo slovanství v aréně bylo zřetelné, jeho vystoupení byla velmi produchovnělá, něžná a harmonická, prostá velkých teatrálních gest, jeho vystupování bylo bez "grandezy", bez níž se mnozí matadoři neobejdou, ale vždycky "noble" - vznešené. Takže i když se jako první Nehispánec vyšvihl na absolutní špičku, ve Španělsku měl také své kritiky, kteří mu nerozuměli a vyčítali mu nedostatek emocí, málo vzrušivosti. Sebastián emoce měl, a jaké, jen je nestavěl na odiv, nechlubil se jimi, jeho vystoupení s býkem neříkala "ó, jak jsem velký", ale "ó, jak velcí jsme". Sebastián sám tomu říkal "cesta čistoty" a od španělských matadorů se lišil jako perlorodka od diamantu.

Kdybych byl vlastenec, vymaloval bych Castellovi portrét, Polák, to už je totéž jako Čech...


S děvčaty v ulicích Nîmes, slavíme Ježíšovo vzkříšení.


Prý nejzachovalejší klasický antický chrám na světě v Nîmes, nevím už, které bohyně, to si najdete. Každopádně oltář už tam stejně nemá, uvnitř už chrám není, je tam muzeum.


Zpět v srdci Camargue. Podvečer na nábřeží ve Svatých Mariích Mořských.


Mezi plameňáky v Camargue stejně jako tady žije pro nás nápadné množství volavek, elegantních stvoření, pročež nevím, čím si vysloužily svou podivnou pověst. "Dělat někomu vola," to chápu, to je na nic, ale proč se říká "dělat někomu volavku" - nevíte to někdo? My ty ptáky máme rádi.


Jedno z přespávadel v nejzapadlejším koutku nejzapadlejší uličky nejzapadlejší vesnice na hranicích Provence a Languedoku-Rousillonu. Je to tam tak kouzelné, levné, a majitelé jsou tak milí a nápomocní, že vám neřeknu, kde to je, protože nemám zájem handrkovat se s nějakým turistou o místo k parkování, až pojedeme příště kolem... Pronajímatelé prominou, že jim neudělám reklamu, ale jelikož tam mají k pronájmu ráj za pakatel, žádnou reklamu nepotřebují - klienti si je tam najdou.